Tak jsem konečně překonala všechny překážky, z nichž nejzapeklitější byly časté výpadky elektřiny, a můžu se podělit o to, jak tady v James Sangu Secondary School už něco přes tři týdny funguji.
Přijížděla jsem s obavami, jak to celé zvládnu, zvláště školu a vyučování v cizím jazyce, i jak mě studentky i lidi z okolí přijmou. Ty se ale brzy rozplynuly jak pára nad hrncem. Sestry, u kterých bydlím, mě vřele přivítaly a postaraly se o to, abych se cítila jako doma. Moje první hodina, kterou jsem navštívila, prozatím jako pozorovatel, mě opět trochu znejistěla. Ve třídě je téměř padesát studentek, jedna vyučovací hodina trvá 80 minut a učebnici má k dispozici pouze učitel. Člověk si ale brzy zvykne a vpluje do celého procesu ani neví jak. Holky se snaží a spolupracují. Po škole mě vždy obklopí a zahrnou milionem otázek o Evropě a mé rodině. Těžko si představit, že by měl člověk v Čechách ve třídě tolik žáků, ještě udržet jejich pozornost na tak dlouho a k tomu na ně mluvit jen v angličtině, to už je téměř nemožné. Holky tady jsou schopné v angličtině nejen bez problémů komunikovat, ale i pochytit veškerou gramatiku a výklad. Všechny předměty, které ve škole mají, jsou vyučovány v angličtině a v průběhu školy mají studenti zakázáno mluvit mezi sebou swahilsky, což je i pro mě dost těžko představitelné. Učitelský sbor mě mezi sebe přijal téměř automaticky. O přestávce se scházíme ve sborovně, popíjíme čaj a oni hlasitě diskutují swahilsky, zejména o politice. Občas mi přijde, že mají učitelé se žáky téměř kamarádský vztah, ale pak jsem zas svědkem toho, jak jsou s proutkem v ruce nekompromisní a pro trest nejdou daleko, což by jistě v Čechách neprošlo.
Lidi z okolí už si snad taky pomalu zvykají, že se tady pohybuje člověk, který jaksi nezapadá. Ze začátku mě nejvíc dokázalo rozhodit, když jsem šla dát dětem bonbón a oni se okamžitě rozprchly na všechny strany, protože jim na mě prostě něco nehrálo. Teď už si ale mezi sebou řekly, že pokud přijdou blíž nebo pozdraví, dostanou pipi (bonbón), tak chodí, pokřikují a natahují ruce a já bych potřebovala bezednou tašku s bonbóny. Ve městě vzdáleném 10 km, kam jezdím na svém retro kole na internet na mě stále pokřikují mzungu (bělochu), zdraví, smějí, prohlížejí či nevěřícně zírají……
Zrovna o víkendu jsem byla svědkem velice zábavné scénky. Vykračovala jsem si po městě se svým místním kamarádem, na kole nás předjížděl postarší pán a tak dlouho se otáčel a prohlížel si mě, že i se svým kolem spadl do hlubokého příkopu. Samozřejmě jsme propukly v nehorázný smích a pán zamumlal něco swahilsky. Kamarád pohotově přeložil : „I was looking at her.“ Být středem pozornosti si zvykám horko těžko, ale všichni jsou tady přátelští, milí a usměvaví a já se tady cítím bezpečně a vítaně.
Žádné komentáře:
Okomentovat