Zaverecne dni v Igogwe od Gabky , 11.08.2011

Posledních pár dní v Igogwe jsme se s Máriou snažily pracovat co nejefektivněji, jelikož nás čekala pořád spousta práce a času už nebylo na zbyt. Během těch několika posledních dní jsme vytvořily dokument s připomínkami a doporučeními pro sirotčinec, který jsme probraly na společném mítinku poslední den v Igogwe s vedením nemocnice a sirotčince. Zpočátku, ještě před mítinkem, jsme byly docela skeptické, bály jsme se, že naše připomínky vyvolají negativní reakce, nebo že nikoho nebudou zajímat a akceptovat, ale opak byl pravdou a my jsme byly hrozně potěšené. Všechna naše doporučení byla vyslyšena, řádně prodiskutována s vedoucími pracovnicemi sirotčince účetními, kteří se setkání také účastnily a pan Kalindu (ředitel nemocnice) nám slíbil, že se postará o to, aby se všechny body dokumentu dodržovaly. Několikrát byl velmi překvapen až zaskočen z věcí, o nichž jsme si myslely, že ví a že jsou pro místní asi přijatelné, ale nám se vůbec nelíbí (např. způsob, jakým většina pečovatelek přenáší děti – za jednu ruku jako nějaké zvíře, div jim nevykloubily rameno, nebo fakt, že dětem stříhají nehty snad jednou za uherský rok – takže je mají hrozně dlouhé a mohou si s nimi ublížit). Už vůbec jsme nečekaly, že by nám za to, že někomu kecáme do práce, bude někdo děkovat a ono to tak bylo. Byli nám hrozně vděční, že jsme si daly práci s vypracováním dokumentu a celkově nám moc děkovali za práci v sirotčinci. Líbilo se jim, že naše návrhy a připomínky jsou vesměs věci, které nejsou finančně náročné, tudíž se dají relativně snadno zařídit.

Abyste byli v obraze, co bylo v dokumentu, zde je krátké shrnutí nejdůležitějších připomínek a doporučení:

• Každý den by měly pečovatelky dbát na to, aby děti měly na nohou ponožky a tenisky. Chodí totiž po areálu sirotčince, kde jsou betonové podlahy a tráva na zahradě, bosky a většina z nich má nepřetržitou rýmu a kašel, na což se nabalují další zdravotní komplikace. Tenisky i ponožky jsme nakoupili z peněz z Máriiny sbírky a peněz Kuby Hoďánka (40 párů ponožek a 13 párů tenisek – boty pouze pro větší děti, které už umí chodit). Dále jsme z těchto peněz koupili ještě pět souprav a 10 čepic – do nepříznivého počasí, které v Igogwe často bývá – vesnička se nachází ve vyšší nadmořské výšce, takže často prší a rána a večery jsou v tomto období chladné.
• Děti jsou na tom zdravotně často velmi špatně, některé z nich jsou bohužel i HIV pozitivní (jak už jsme psali v posledním příspěvku), jsou zde případy tuberkulózy, díky nevyvážené stravě bez nedostatku vitamínů a minerálů a dalším faktorům (např. fakt, že děti jsou nedostatečně oblečeny v chladném počasí) mají slabý imunitní systém a jsou náchylné k dalším chorobám. Z peněz, které nám tady nechal Kuba Hoďánek, jsme proto nakoupily 24 lahviček multivitaminového sirupu a 24 lahviček nosních kapek. Našim požadavkem bylo, aby pracovnice sirotčince podle předepsaného rozpisu tento sirup a kapky (podle potřeby) dětem dávaly. Mária, z peněz, které vybrala ještě doma na Slovensku, nechala řediteli nemocnice dalších 100 euro na zakoupení dalších vitaminových sirupů (za tyto peníze se nakoupí ještě asi 200 lahviček sirupu).
• Dodržování pitného režimu dětí, který je často přehlížen kvůli zaneprázdněnosti pečovatelek.
• Pokaždé, když bude mít dítě jakýkoli zdravotní problém, pečovatelka o tom musí informovat lékaře. Toto by mělo v sirotčinci fungovat, ale bohužel tomu tak není. Za tu dobu, co jsme v sirotčinci vypomáhaly, jsme na zdravotní problémy dětí poukazovaly jen my (např. Majaliwa a Nelson – po rentgenu byla diagnostikována tuberkulóza, Joseph měl na nožičce vyrážku a puchýře – dostal léky a mast, přehlížené opruzené zadečky). Pečovatelky jejich zdravotní stav přehlížejí, není to z důvodu neznalosti, také nejsme zdravotnice, ale silný kašel, deformaci hrudníku, či vyrážku a teplotu, pozná každý.
• Dohlédnout na zlepšení chování pečovatelek sirotčince k dětem. Některé z nich se chovají k dětem jako k nepotřebným věcem, např. zmiňované přenášení dětí za jednu ruku, styl, jakým děti krmí – jak bagrovou lžící, dokud není miska kaše prázdná. Jako možnou motivaci, jsme vybraly sedm nejlepších pracovnic a ocenily jejich práci drobným dárkem, což ocenil i pan ředitel a celý tým (naše hodnocení použije jako základ pro vyhlášení zaměstnance roku 2011).
• Jak jsme již avizovali, větší děti už jsou dostatečně staré na to, aby si čistily zuby. Našim požadavkem tedy je, aby se v tomto návyku pokračovalo i v budoucnu, děti pořád potřebují, aby je někdo vedl, i když už se zlepšují v praktikách čistění.
• Nejmenší děti z pokoje 1 a 6, což jsou kojenci, leží celý den v postýlce. Navrhly jsme, aby děti pravidelně (v hezkém počasí) vynášely pečovatelky ven na čerstvý vzduch a sluníčko – ze zdravotních důvodů a také aby pořád nekoukaly jen do zdi.
• Návrh přijetí pedagogického pracovníka, který by se dětem věnoval – učil je mluvit, kreslit, hrál si s nimi, atd. Pečovatelky jsou zaneprázdněné uklízením, převlíkáním, vařením, praním a na hraní s dětmi jim nezbývá čas. Děti jsou na svůj věk zaostalé a potřebují někoho, kdo by se jim věnoval.
• Návrh na vytvoření příručky pro zaměstnance, která by obsahovala všechny důležité informace, popis práce, dodržování pravidel, pracovní řád apod.

Naší další iniciativou bylo, aby Felix (nejstarší chlapec ze sirotčince) začal chodit do školky, nebo školy. Jsou mu asi čtyři roky a není schopný mluvit, velmi zaostává za dětmi stejného věku. I přesto že skoro nemluví, jsme za dobu, co jsme v sirotčinci působili, zjistili, že je velmi bystrý, jen potřebuje někoho, kdo by se mu věnoval. Nakonec to dopadlo tak, že bude Felix navštěvovat místní základní školu na zkušební dobu tří měsíců, za kterou jsme zaplatily 114 tisíc šilinků (podle propočtů nákladů ředitele školy). Škola pro Felixe se zaplatila z peněz z Máriiny sbírky a Jakubových peněz. Sestra Anusiatha, která učí v místní základní škole, se bude Felixovy po škole věnovat, učit se s ním – část z této platby bude použita na zaplacení práce této sestry. Pak, po skončení Felixovy zkušební doby v této škole, začne chodit do základní školy v Kise, kam chodí i sirotci Evaristo a Joyce. Po našem návratu budeme pro Felixe hledat sponzora, který by pokryl jeho náklady na studium (pravděpodobně Lukáš a Pavla).

Na závěr, při odjezdu do Mahanga nám sestra Consolatha, která nás doprovázela, oznámila, že se sestry rozhodly, že Felixe vezmou ze sirotčince a bude bydlet s nimi a dalšími sirotky. Měly jsme z toho velkou radost. Felix bude bydlet s Loveness, Joyce a Evaristem, což jsou sirotci podporováni skrze Bez mámy.

Odjezd z Igogwe byl velmi smutný, hlavně loučení s dětmi. Budou nám ti drobečci moc chybět. Celkově loučení se sestrami, ředitelem a dalšími našimi novými přáteli bylo smutné. Kdo ví, jestli se s nimi ještě někdy uvidíme. 

 

Francis & Renatus v novom obleceni

Sabina si cisti zubky

Nakup pre sirotinec (multivitaminy, kremy, mydla, nosne kvapky, rukavice)

Nerozlucny tim Gabriela a Maria z "Watoto Yatima" (=sirotinec po svahilsky)

Jak se daří Pavle v Hasambě:)

Tak jsem konečně překonala všechny překážky, z nichž nejzapeklitější byly časté výpadky elektřiny, a můžu se podělit o to, jak tady v James Sangu Secondary School už něco přes tři týdny funguji.

Přijížděla jsem s obavami, jak to celé zvládnu, zvláště školu a vyučování v cizím jazyce, i jak mě studentky i lidi z okolí přijmou. Ty se ale brzy rozplynuly jak pára nad hrncem. Sestry, u kterých bydlím, mě vřele přivítaly a postaraly se o to, abych se cítila jako doma. Moje první hodina, kterou jsem navštívila, prozatím jako pozorovatel, mě opět trochu znejistěla. Ve třídě je téměř padesát studentek, jedna vyučovací hodina trvá 80 minut a učebnici má k dispozici pouze učitel. Člověk si ale brzy zvykne a vpluje do celého procesu ani neví jak. Holky se snaží a spolupracují. Po škole mě vždy obklopí a zahrnou milionem otázek o Evropě a mé rodině. Těžko si představit, že by měl člověk v Čechách ve třídě tolik žáků, ještě udržet jejich pozornost na tak dlouho a k tomu na ně mluvit jen v angličtině, to už je téměř nemožné. Holky tady jsou schopné v angličtině nejen bez problémů komunikovat, ale i pochytit veškerou gramatiku a výklad. Všechny předměty, které ve škole mají, jsou vyučovány v angličtině a v průběhu školy mají studenti zakázáno mluvit mezi sebou swahilsky, což je i pro mě dost těžko představitelné. Učitelský sbor mě mezi sebe přijal téměř automaticky. O přestávce se scházíme ve sborovně, popíjíme čaj a oni hlasitě diskutují swahilsky, zejména o politice. Občas mi přijde, že mají učitelé se žáky téměř kamarádský vztah, ale pak jsem zas svědkem toho, jak jsou s proutkem v ruce nekompromisní a pro trest nejdou daleko, což by jistě v Čechách neprošlo.

Lidi z okolí už si snad taky pomalu zvykají, že se tady pohybuje člověk, který jaksi nezapadá. Ze začátku mě nejvíc dokázalo rozhodit, když jsem šla dát dětem bonbón a oni se okamžitě rozprchly na všechny strany, protože jim na mě prostě něco nehrálo. Teď už si ale mezi sebou řekly, že pokud přijdou blíž nebo pozdraví, dostanou pipi (bonbón), tak chodí, pokřikují a natahují ruce a já bych potřebovala bezednou tašku s bonbóny. Ve městě vzdáleném 10 km, kam jezdím na svém retro kole na internet na mě stále pokřikují mzungu (bělochu), zdraví, smějí, prohlížejí či nevěřícně zírají……

Zrovna o víkendu jsem byla svědkem velice zábavné scénky. Vykračovala jsem si po městě se svým místním kamarádem, na kole nás předjížděl postarší pán a tak dlouho se otáčel a prohlížel si mě, že i se svým kolem spadl do hlubokého příkopu. Samozřejmě jsme propukly v nehorázný smích a pán zamumlal něco swahilsky. Kamarád pohotově přeložil : „I was looking at her.“  Být středem pozornosti si zvykám horko těžko, ale všichni jsou tady přátelští, milí a usměvaví a já se tady cítím bezpečně a vítaně.

Novinky z Igogwe od Marie, Gabky a Lukáše

Gabka s Daimonim

Maria, 28.7.2011

Uz su to vyse dva tyzdne, co posobime spolu s Gabkou a Lukasem v Igogwe, kde sme vystriedali v sirotinci holky z Bez Mamy. Deti si na nas rychlo zvykli, usmievaju sa vzdy od ucha k uchu a velmi dobre si rozumieme aj s najmladsimi batolatami (vek 1-5 mesiacov) z tajomnej izby c. 6, o ktorej sa hovorilo, ze je pre „wazungu“ tj. belochov nepristupna, lebo sa drobci panicky boja bielych tvari. Tato fama sa vyvratila hned pri prvej navsteve a prvom krmeni…. sice tymto siestim hladosom vyliezali od prekvapenia oci z „dulku“, ked sme ich vzali do narucia, ale ani nemukli a nechali nas bojovat udatne s ich kasou, ktoru dokolecka vypluvali a my sme ju lyzickami stale zachytavali a snazili sa citlivo prepchat naspat do ich mrnavych ustociek. V porovnani s opatrovatelkami zo sirotinca, ktore krmia deturence ako na beziacom pase a akoby sparovali tehly, pricom im zababru vzdy pol tvare, my preukazujeme ovela viac trpezlivosti a citu a nechame ich aj odgrgnut, co je absolutny nadstandard, na ktory v navale kazdodennej prace opatrovatelky nemaju cas. Tiez sme zaviedli pravidelne vencenie najmensich batoliat… kazdy den ich vytiahneme do sedaciek a vylozime na cerstvy vzduch, nech vidia, ze svet  nie je iba biela stena a moskytiera nad postielkou, v ktorej prelezia inak osamote cely bozi den. Najmensi Augustino ma este len 5 tyzdnov a zufalo stale ustockami hlada mamin prsnik. Kedze nas malicek nie je vzdy naporudzi, dali sme mu vecer pred spanim cumel, na ktory sa ihned prisal ako pijavicka. Do rana vsak cumel zmizol… je mozne, ze ho uchmatli starsie decka a niekam zasili. Opatrovatelkam som s-po-ma-le-no-u-an-glic-ti-no-u kladla na srdce, aby na to davali pozor, ale oni sa len za vsetko podakuju a vec je vybavena. Dnes sme doniesli druhy cumel (tu je to nedostupny tovar a vacsina ludi ani nevie, co to je) a priviazali ho Augustinovi snurkou z topanky (africka improvizacia) o rucicku… dufam, ze Augustino nebude do vecera bez ruky. J

Dnes naobed pribudol do izby c. 6 novy obyvatel. Malicka Nelusigwe z Matemy. Jej pribeh je bohuzial vzorovym prikladom toho, ako sa moze babatko dostat do sirotinca aj ked ma oboch rodicov. Nelusigwe ma iba 4 tyzdne. Narodila sa 3.jula mamicke, ktora pocas tehotenstva – doteraz nevedno preco – ochrnula na dolne koncatiny a tento stav je podla vsetkeho nezvratny. Navyse sa jej vytvorili pocas hospitalizacie vazne prelezaniny. Perspektivy tejto zeny su velmi biedne, pretoze sa o nu nema kto postarat… ma len staru matku a nemaju ziadny prijem. Otec Nelusigwe sa objavil az niekolko dni po jej narodeni… je to rybar, ktory zije s inou zenou a ktoremu zjavne pri navale bokovkoveho testosteronu nedoslo, ze moze stvorit mimomanzelske dieta. O dieta sa udajne nemoze starat, lebo ma nestabilny rybarsky prijem…. a zena by ho asi vyhodila von aj s plechovymi vratami. Tuto situaciu sa rozhodli zachranit dve mlade nemecke sestricky – Lulu a Nora – ktore pracuju ako dobrovolnicky v nemocnici v Mateme. S mamickou dohodli, ze babatko bude na 1,5 roka umiestnene docasne v sirotinci u nas v Igogwe, pricom po uplynuti tohto casu, ak sa situacia zmeni k lepsiemu, sa vrati naspat do rodiny. Kedze babatko ma rodinu resp. anjelskych patronov z Nemecka, plati sa za neho v sirotinci mesacny poplatok 5.000 Tshs (cca 2,5 eur). Bude nan prispievat ciastocne otec dievcatka a zvysok budu hradit Lulu a Nora. Nelusigwe je rozkosne malicke klbko… deka je tazsia nez ona samotna. Srdce mi zvieralo, ked sme ju v sirotinci od Lulu preberali. Aj ked je sirotinec v Igogwe zarukou, ze dostane vzdy najest a bude prebalena a vyspinkana v „europskej“ postielke, dotyk matky, teplo jej dychu a bezpecnu naruc jej nikto nenahradi.  Do  nasho odchodu urobime, co bude v nasich silach.

Pri kazdodennom styku s deturencami sme si vsimli, ze mnohe z nich maju zjavne zdravotne problemy.  A to nehovorime o diagnozach ako HIV (o ktorom sa proste vie, ale nevie sa, ktore deti su postihnute, aby neboli izolovane), ci o evidentnych mentalnych/telesnych postihnutiach. Maly Imma niekolkorat chytil zachvat usedaveho placu. V 99% pripadov, ak africke mrniatko place, tak to nie je len rozmar, ale ma na to seriozny dovod. Pri prebalovani sme zistili, ze Imma ma celu rozmokvanu a zaparenu prdelku. Je neuveritelne, ako to opatrovatelky dokazu ignorovat. Aj ked ich opakovane upozornime, aby mu prdel zapudrovali, tak za pol dna im musime opat dychat na chrbat a strkat puder do ruky. Vaznejsie pripady boli Nelson a Majaliwa. Obidvaja mali vazne problemy s dychanim a viditelnu deformaciu na hrudniku. Ukazali sme ich doktorke – sestre Flore, ktora ich ihned poslala na rontgen. Vysledok – tuberkuloza. Oddnes maju nasadenu liecbu. Dalsi obyvatel – niekolkomesacny Martin – sa narodil iba so styrmi prstikmi na oboch rucickach. Na jednej ma navyse zrasteny malicek a ten druhy vedla (tazko ho nazvat, nech zvysne dva prsty neurazim J). Zrastene prstiky su vo vnutri vyvinute, stacilo by ich chirurgicky rozdelit, a tak sme sa obratili aj s touto zalezitostou na doktorku sestru Floru. Skonstatovala, ze operacia by bola mozna v tunajsej nemocnici, ked bude Martin starsi. Pokial by musel byt privolany k tomu specializovany chirurg z mesta Mbeya, bude ho treba zaplatit – tj. situaciu budeme perspektivne sledovat.

Pred dvoma dnami sme zaviedli pred spanim novinku – cistenie zubov. V dentalnom teame su najvacsi chrusti – Felix, Sabina, Martha, Samuel a Tadeo. Zohnat detske zubne kufky bol celkom velky problem, a tak musime privriet oci nad tym, ze su tvrde a ze deckam pri umyvani krvacaju trosku dasna.  I tak je to pre nich zabava,  narusenie stereotypu. Je smiesne sledovat napriklad Marthu, ktora sa urputne snazi vyplachnut si ustocka a potom zbytky pasty miesto toho, aby ich vyplula, vzdy prehltne, a pluje do umyvadla odusevnene, no uplne naprazdno.

Medzi dalsie nase cinnosti patri strihanie nechtikov, davkovanie vitaminov od doktora Rastiho, varenie detskeho sunaru dovezeneho este z Ciech, ci kontrola pitneho rezimu, ktory je vyrazne poddimenzovany. Lukas sa odvazne chyta aj muzskej prace… vcera narubal drevo do kuchynskeho sporaku a namontoval staronovu hojdacku. Z prispevkov darcov na zbierku „Ja, ty a Tanzania“, ako aj z penazi od Jakuba, sme detom nakupili v Mbeya a Tukuyu potrebne ponosky, oblecenie, tenisky, ciapocky, zubne kefky, pasty, caj a farbicky. No a k tomu vsetkemu este standardny ritual - kazdodenne prevliekanie postielok, prezliekanie a krmenie drobcov.

Subezne pracujeme na koncepte zefektivnenia prace v sirotinci a na tipoch pre dalsich dobrovolnikov, ktori pridu po nas. Zrovna vcera sme sa zoznamili s uctovnikom nemocnice/sirotinca Frankom, ktory nielenze zazrakom hovori skvelou anglictinou, ale aj prejavil uprimny zaujem o nase postrehy z prace v sirotinci. Pred nasim odchodom by sme s nim, ako aj s riaditelom nemocnice, chceli zorganizovat meeting, kde im odovzdame pisomne nase navrhy a odporucania.

Sirotinec je prepojeny s nemocnicou. Prave v tej nechal doktor Rasti z prispevkov darcov International Humanity,  ako aj z prispevkov zo zbierky „Ja, Ty a Tanzania“, fond na uhradu lekarskeho osetrenia, liekov, hospitalizacie a operacii pre najchudobnejsich obyvatelov. Uz pocas nasho pobytu z neho boli financovane hospitalizacie v troch pripadoch. V prvom islo o starsiu zenu s poruchou ladvin. Druhy bol pan s HIV, tuberkulozou a otvorenym sarkomom na nohe, ktoreho navyse opustila zena a nechala mu na starost deti. A doteraz poslednym pripadom bola matka s tromi podvyzivenymi detmi, ktore skoncili na infuziach. Vo volnom case sme tymto chorym ludom nosili kasu, ovocie, vitaminy… a tiez sme sa podelili o jedlo z nasich obedov a veceri.

Praca slachti, ale trosku treba aj oddychovat a spoznavat nase exoticke okolie. A tak sme sa minuly vikend vybrali na trojdnovy vylet k jazeru Malawi. Nasu trojku doplnili aj Martin a Chacha z Mahanga. Chacha je sirota, ktoru podporuju cez organizaciu Bez mamy adoptivni rodicia z Ciech, vdaka comu od oktobra nastupuje na College. Chacha hovori vyborne po anglicky, takze bol pre nas nielen skvelym tlmocnikom a vyjednavacom lepsich nez „belosskych“ cien, ale aj sondou do africkeho zivota, zvykov a tradicii. Martin s Chachom intenzivne spolupracuje v Mahangu na svojom diplomovom projekte „Priciny chudoby na vidieku v Tanzanii“. Chacha je jeho tlmocnickou spojkou s domacim obyvatelstvom, a tak sa Martin rozhodol vziat ho so sebou, ako prejav vdaky, na vlastne naklady na nas vylet. Kedze vacsina obyvatelov v Afrike sa nedostane vo svojom zivote dalej ako do vedlajsej dediny, bol to pre neho uzasny zazitok. Malawi Lake je dlhe cca 600 km a na prvy, a aj stotridsiaty pohlad by ste tvrdili, ze to je more, pretoze je nekonecneeeee, ma klasicky priboj, buracajuce vlny a pieskovu plaz. Panorama je navyse osperkovana tym, ze na vychode ho lemuju krasne Livingstone Mountains.  No a noci su carovne - sum vln, svetielka rybarov na horizonte a pehate nebo… sama hviezda! My sme boli v mestecku Matema. Je tu zopar ubytovacich zariadeni na plazi, ale turizmus je v tejto oblasti – chvalabohu - este stale v plienkach. Vsetci „wazungovia“, ktorych sme stretli, boli v Tanzanii pracovne…. ci uz Lulu a Nora – uz spominane zdravotne sestry z Nemecka; nemecky par v dochodkovom veku, ktory sa prestahoval do Matemy na 4 roky, aby ucili na miestnej skole; dalsia mlada dobrovolnicka z Nemecka posobi v detskej skolke; pan z Macedonska s manzelkou zase pracuje na vystavbe cestnej komunikacie do Zambie, no a nemka Franzisca ma za sebou rocny pracovny pobyt v sirotinci na severe Tanzanie. Jej laska k Afrike bola evidentna… za lavym uchom mala vytetovanu siluetu Afriky aj s Madagaskarom. J Milujem poulicne rozhovory s takymito ludmi… kazdy z nich skryva necakany pribeh a velke srdce.

Ked uz nas „omrzeli“ vlny v jazere, vybrali sme sa na vylet k vodopadu Makwale. Z lezernej prechadzky na hodinu a pol sa necakane vyvrbila trojhodinova horo(R)lezecka expedicia korytom riecky Makwale…. nieco ako Slovensky raj, ale bez rebrikov, lan a mostikov. Esteze Chacha neochvejne nacuval svojmu africkemu instinktu a v divokej prirode nachadzal co najschodnejsie cesticky a brody cez neustale zavadzajucu rieku. Tazko to budem popisovat, zacitujem len jeden z mnohych zufalych vykrikov na smyklavych kamenoch uprostred rieky … „Krucifix-krucipisek-azanďalát… drž maaaaaaaaa!!!“. A Gabka podrzala, i ked i na inom mieste si namlatila na slizkej skale prdelku ona, napriek tomu, ze nastrahy terenu inak zvladala s ladnostou gazely. J Kde nemohla podrzat Gabka, sarmantne zasiahol Lukas, ktory ma vo svojej mohutnej naruci preniesol cez zopar kritickych brodov staby novomanzelku cez prah domu … (ved aj pre doternych cernochov mame  kryciu bachorku, ze mame dvanast deti… a ich to ani len nezarazi). No a do toho vsetkeho hviezdil Martin alias Schlossie so svojimi sportovymi komentatorskymi vstupmi typu…. „Lukas necakane vyuziva situace, ve svých terenu vhodne uspusobenych sandalech se brodi cez reku a z posledni pozice se tak bravurne dostava do vedeni…“ alebo „v zoufalstvi se uz soutezici uchyluji k spolupraci a Schlossarek nabizi pomocnou ruku zasekle souperce…“. J Bonusom pocas treku boli este dva hady… prveho zbadala uz tradicne Gabka trpiaca hado-fobiou, druheho Chacha…. a do tretice nas este vsetkych Chacha vyplasil, ked pri podozrivom suchote v krovi so smrtou v ociach skrykol „Run, run, it may be a snake…“…. no skoro sme si vsetci cvrkli a zaraz skakali z kamena na kamen ako Sergej Bubka (aj bez tyce). Ked uz sme tuto nekonecnu opiciu stezku chceli po troch hodinach vzdat a otocit sa naspat, Lukas nas prehovoril prekonat posledny previs a tam sa skryval on…. taky skromny vodopad s malym jazierkom. Pocit z krvopotne dosiahnuteho ciela mu vsak pridaval na krase a majestatnosti. Po stastnom navrate naspat do dediny sme vyhladnuti zamierili do drevenej chajdy na obligatne hranolky zapekane s vajickami a obliate este obligatnejsou chilli omackou. Mňam!!! J

Pri vodopade Makwale

Malá Agi v novych ponoskach, teniskach a ciapocke

Lukas krmi:)

je co strihat...

Augustino s priviazanym cumlikom

Maria s Nelusigwe

Nakupujeme pre sirotinec

sirotčinec v Mahangu

Michal:

Zdravím Vás všechny z Mahanga. Nyní zde zůstáva pouze skupina Bez Mámy. Doktor Maďar spolu s Jakubem se již vydal na cestu zpět do Evropy. Lukáš, Marie a Gabriela bude působit v Igogwe.

při západu slunce

V Mahangu se máme všichni výborně. Radosti nám působi i noví sirotci, dvojčata Hasan a Husejn. Spolu s Abuem a Ajubuem tvoří nádhernou a nerozlučnou čtyřku. Taký máme radost ze sirotčince, který stavíme. V reálu vypadá vše mnohonásobně lépe než na fotkách. Zdraví Michal

pohled ze předu

vnitřní "nádvoří"

postřehy od Michala

Michal:

Již nějakou dobu jsme rozděleni na tři skupiny. Tomáš s Martinem jsou v Mahangu a okolí a sbírají informace o sirotcích o které pečujeme. Mnoho informací o tom, jak se Tomáš má, nemáme. Ze zřídkavých informací, které jsou vepsány do krátké sms to vypadá, že se jim jejich úkol daří. O tom jak se věci ve skutečnosti doopravdy mají napíše zajistě Tomáš sám do tohoto blogu.

Skupina kolem Rastiho odjela léčit do různých dispenzářů již předvčerem. Skupina Bezmámy (Michal, Míša, Gabča,Zuzka) je nyní v nemocnici a sirotčinci v Igogwe. Náš úkol je nyní zjistit potřeby sirotků-malých špuntů.


Tito špunti pokud nebudou adoptováni či navrácení příbuzným, budou pravděpodobně umístěni v sirotčinci v Mahangu. Ve zdejším sirotčinci jsou i s vrozenými vyvojovými vadami, s lehkými mentálnimi postiženími, ale i s HIV. To mi však nebrání abych je nepojmenoval tlupou strašně pěkných miminek.
A jak to vypadá z pohledu muže (tedy Michala), který vlastní děti nemá a ani se se s nimi ještě v bližší rodině těsněji nesetkal? Vy maminky co máte, nebo co jste vychovaly nějaké to mimčo budete asi tušit jak. Představte si 39 miminek a na ně 3 ošetřovatelky, které musi stíhat všechno. Od praní, vaření jídla, krmení, uspávaní až po udržování dobré nálady. Ošetřovatelky tedy mohou dělat pouze "hrubou" práci. Na vytváření podmínek, kde by měl vznikat cit alespoň podobný jaký je normální mezi maminkou a miminkem,  bohužel není prostor. A to nyní dělají naší dobrovolnici jako je Zuzka, Gabča, Míša a taky někdy já. Z mého pohledu to vypadá celkem jednoduše. Prostě jim člověk věnuje čas. Například jsem si sednul do místnosti s deseti miminkami. Začal jsem jim zpívat a téměř všechny tento můj výkon ocenili upřenými pohledy a přestaly plakat. Nevím jestli z šoku z mého zpěvu... Některé se ke mně doplazily a jen tak se mě držely za nohu, tiskly a tulily se ke mně. Některé zaujaly moje chlupy na nohách. Sem tam se mimča počůrají, a protože je to již poněkolikáte za krátky čas, tak se pročurají až na skrz. To jsem hned utíkal pro kyblík s vodou a hadrou a chtěl jsem to vytřít. Než jsem doběhl nazpět, tak se již miminka v loužičce čvachtaly. Načež se samozřejmně téměř vše vpilo do jejich šatiček. Ale to už začínalo krmení, takže ošetřovatelky nedbaje vlhkého oblečení, děti pozbíraly a odnesly je do "výkrmny". Protože se ke mně mimča tulily pořád, pak je jasné, že oblečení jsem měl vlké i já a to jsem se nemusel počůrat. Lulanky jsem měl i za ušima. Ale holky se umí s miminkama mazlit ještě lépe, proto se potýkaji i s kakánkama :-) Ale stojí to za to. A tak si tady žijou miminka z Igogwe.

Gabča, Zuzka a Jakub byli taky u císařského porodu. Hlavním doktorem byla opět sestra Flora. Která po porodu suše konstatovala, že vznikly asi všechny možné komplikace jaké vniknout mohly. Tři učastni dobrovolníci si následně dopřáli slivovičky...

postřehy od Gabriely

Gabriela (alias KarelJ): Jezdit po místních komunikacích je pro bělochy úžasně zábavný zážitek. Připadáte si jak na kolotočích a přitom jedete po silnici první třídy. Za vámi prachový oblak, v autě prachový oblak a to samé v puse a po celém těle… připadám si trochu jako opuštěný nábytek na půdě s pořádnou vrstvou prachuJ a z vlasů mám jeden velký dred.
Dost legrace, teď k důležitým událostem… Naše skupina se rozdělila ‚pokud nepočítám odjezd  Toma a Martina do Mahanga hned během prvních dní a Pavlu, která odjela do Hassamby, v úterý. Jedna skupinka, tzn. Michal, Miška, Gabča a Zuzka zůstali ještě na pár dní v Igogwe, aby pomáhali v sirotčinci a Rasti, Maria, Kuba, Lukáš a já jsme se vydali na cestu po dispenzářích, kde Rasti léčí a bude léčit chudé nemocné lidi zdarma.
Až na této cestě jsem pocítila skutečnou Afriku… Zatím si nás akorát krásně hýčkalo zelené horské Igogwe se záchodem a vanou. Jak už psal Lukáš, včerejší den byl tak silně emotivní, že to asi nezvládnu slovy popsat. Byli jsme navštívit pacienta s AIDS, který je na tom velmi špatně. Má ženu a dvě děti a už bohužel není schopný práce. Děti jsou podvyživené, byl to velmi smutný pohled… Celá vesnice na tom je velmi špatně, krajina je zde nehostinná, horká a suchá v tomto období. Jen si představte tu situaci: stojíte na dvorku chudobného domku se střechou co tak tak drží, všude kolem vás stojí zvědavé hladové děti a vy nevíte, jak se chovat, chcete pomoct a jen tupě zíráte, protože nevíte, jak jim pomoci… Do toho se přes dvorek přebelhá vyhublý pes, podíváte se na rodinu toho nemocného pána a snažíte se zadržet slzy, které se vám derou ven…
Pak nás pan Ferdinand pozval k sobě domů a ukázal nám, v jak nuzných podmínkách žijí. Hliněné podlahy, skoro žádný nábytek, tma… Po shlédnutí jejich domova a zvážení závažnosti situace, dostala rodina nemalý příspěvek na živobytí od International Humanity. Každý šilink navíc se zde počítá, každý šilink pomáhá přežít další den... Pro nás směšné ceny za jídlo, jsou pro místní chudé nepředstavitelně vysoké… Pro ukázku: koupili jsme si 8 menších banánů za 400 šilinků, což jsou v přepočtu asi 4Kč…
 Pak nám pan Ferdinand řekl, že by jeho syn chtěl studovat střední školu, ale že si nemohou dovolit platit za studium, které činí ročně 500 USD a stalo se něco, co mě absolutně dojalo a odzbrojilo... Kuba se v momentě rozhodl, že tomu chlapci dané školné zaplatí. To neznamená jen, že se ten klučina vzdělá, tím dal Kuba šanci celé rodině na lepší a kvalitnější život, kdy bude syn schopen zajistit svou rodinu díky vzdělání, tedy díky Kubovi, díky jeho laskavosti. Ani si nedokážete představit, jak těžké bylo nebrečet, takže se mi přes zaprášené tváře začaly kutálet slzy dojetí a nehodlaly přestat… A nebyla jsem jediná. A vděk těchto lidí, ten nezná hranic. Děkují vám, klaní se, chtějí vás objímat… Vidíte tu upřímnou radost a úlevu v očích… Není hezčí pohled než na šťastného člověka….
No a když jsem konečně přestala brečet, řekl Rasti Kubovi: Tak a teď může jeho tatínek s klidem umřít… A já bulela znovu…
Pak jsme navštívili rodinu sestry Flory, která bydlí ve stejné vesnici jako rodina pana Ferdinanda. Flořina maminka je vážně nemocná a Rasti slíbil, že po příjezdu do Čech prokonzultuje její zdravotní stav s odborníky a nasadí vhodné léky. A přišli další slzy dojetí… Začalo se stmívat, tak jsme museli jít, protože cesty jsou zde za tmy velmi nebezpečné. Snad všechny děti z vesnice nás šli doprovodit k autu, rozloučili jsme se, nasedli do jeepu a vstřebávali dojemné zážitky zároveň s vrstvami prachu z cesty do Mshewe.
Mshewe je kouzelné místo, přesně takhle si představuji Afriku… Hory, vysoká tráva, kávovníky, slunce… A v té krajině stojí dispenzář a dům, ve kterém žijí sestry a jejich učenky. Je to spíše farma, vše si zde pěstují a jsou soběstační.

z Mahanga píše Lukáš

Lukáš:
 Den před odjezdem IH z Igogwe, pro nás místní připravili na večer rozlučkovou party. Party začala velkou hostinou na způsob švédského stolování. Jídlo bylo velmi dobré a vydatné jako vždy, po večeři pro nás měli připravenou hudbu k tancování. Velmi jsem si tuto část užil, protože je to velmi pěkný pohled pozorovat jejich taneční umění. Během tancování se místní najednou vytratili z místnosti a pár minutek na to se zase začali vracet houpavými pohyby do rytmu hudby s dárky pro každého z nás. Děvčata dostali místní šaty a chlapi dostali košile s výšivkami až na mě, na mě asi nemohli sehnat správnou velikost a tak jsem dostal luxusní košili, která je vhodná do kostela a na takovéto kulturní akce. Po převzetí dárečku a krátkém tancovaní se jistá většina lékařů a sester od nás odpojila a šli si odpočinout a spát, aby byli další den čilí. Další den ráno se IH muselo co nejrychleji sbalit a vydat se na cestu do dalšího města kde se pan Kalindu, ředitel nemocnice Igogwe,  musel zúčastnit našeho sněmu. Po příjezdu do Mwambani jsme byli přivítáni tamními sestrami s obědem. Po obědě nás sestra Flora provedla po městě a tamější nemocnici. Když skončil nějaký ten zdravotnický sněm, vrátili jsme se nazpět, kde nás sestry přivítali. Před tím, než jsme se vydali dál, tak nám sestry uvařili ještě takovou brzkou večeři. Po večeři jsme se rozloučili se sestrami a znovu nastoupili do jeepu a vydali se na cestu do Mshewe. Cestou na naše další stanovisko jsme se zastavili ve vesnici, kde bydlí jeden z pacientů nemocnice Igogwe. Tato chvíle byla pro mne zatím nejvíce emotivní za celou dobu, co jsem v Africe. Tento pacient je HIV pozitivní, má 2 malé děti a manželku a nemá šanci jak se o ně postarat. Když jsem přišli k jeho baráčku pozorovala nás snad celá vesnice. Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik malých podvyživených dětí. Bylo to pro mne velmi těžké. Ale co mě ještě víc dostalo a přímo rozplakalo , že se Kuba úplně spontánně nabídl tomu pacientovi, otci dvou dětí, že tomu staršímu zaplatí školné po dobu toho¨, co bude chodit do školy, že to bude platit. Po této citlivé chvilce jsme se šli podívat za rodiči sestry Flory, kteří bydlí v té samé vesnici. Toto setkaní bylo pro mne taktéž těžké, protože máma sestry Flory má Parkinsonovu nemoc. To bylo na mě už moc, po tom emotivním záchvatu z toho, co Kuba udělal a pak ještě tohle. Nebylo pro mne možné vyjít z jejich domu bez pláče. Po návstěvě jsme se znovu vrátili k jeepu a už nás jen čekala cesta do Mshewe ,kde zítra Rasti bude ordinovat s pomocí tamních sester a nás. Cesta byla velmi dobrodružná, protože už byla tma, skoro nic nebylo vidět, jen prach, který se vířil za jedoucím jeepem, krásná obloha plná svítících hvězd. Asi po dvou hodinách jsme konečně přijeli na místo určené. Zde jsme byli přivítáni s náručí dokořán sester. Vyložili jsme si batožiny a léky a hned jsme se ubytovali. Poté musela následovat sprcha, která byla taktéž v celku dobrodružná, páč tu není žádná tekoucí voda, museli jsme se umyt z vody, která je v kýblech a to bud studena nebo horká. Pote co se každý z nás vysprchoval, jsme byli pozváni k večeři, kde nás sestry přivítali rituálním tancem do kterého jsme se po chvilce zapojili :o) . Po krátkém seznamování jsme se přesunuli ke stolu, kde sestry provedli motlitbu a pak jsme se pustili do jídla. Poprvé jsme zde ochutnal kaši Ugali, je to kase bez žádné ale vůbec žádné chuti. Připadalo mi jako kdyby sem nic nejedl, ale kdybych toho snědl více tak mě to určitě zasytí. Po večeři jsme šli spát. Po tomto dnu jsem padl do postele jako mrtvola a usnul během okamžiku.