Zdravím Vás všechny z Mahanga. Nyní zde zůstáva pouze skupina Bez Mámy. Doktor Maďar spolu s Jakubem se již vydal na cestu zpět do Evropy. Lukáš, Marie a Gabriela bude působit v Igogwe.
 | ||
| při západu slunce |
 |
| pohled ze předu |
 |
| vnitřní "nádvoří" |
čtvrtek 14. července 2011
sirotčinec v Mahangu
Michal:
Zdravím Vás všechny z Mahanga. Nyní zde zůstáva pouze skupina Bez Mámy. Doktor Maďar spolu s Jakubem se již vydal na cestu zpět do Evropy. Lukáš, Marie a Gabriela bude působit v Igogwe.
V Mahangu se máme všichni výborně. Radosti nám působi i noví sirotci, dvojčata Hasan a Husejn. Spolu s Abuem a Ajubuem tvoří nádhernou a nerozlučnou čtyřku. Taký máme radost ze sirotčince, který stavíme. V reálu vypadá vše mnohonásobně lépe než na fotkách. Zdraví Michal
Zdravím Vás všechny z Mahanga. Nyní zde zůstáva pouze skupina Bez Mámy. Doktor Maďar spolu s Jakubem se již vydal na cestu zpět do Evropy. Lukáš, Marie a Gabriela bude působit v Igogwe.
postřehy od Michala
Michal:
Již nějakou dobu jsme rozděleni na tři skupiny. Tomáš s Martinem jsou v Mahangu a okolí a sbírají informace o sirotcích o které pečujeme. Mnoho informací o tom, jak se Tomáš má, nemáme. Ze zřídkavých informací, které jsou vepsány do krátké sms to vypadá, že se jim jejich úkol daří. O tom jak se věci ve skutečnosti doopravdy mají napíše zajistě Tomáš sám do tohoto blogu.
Skupina kolem Rastiho odjela léčit do různých dispenzářů již předvčerem. Skupina Bezmámy (Michal, Míša, Gabča,Zuzka) je nyní v nemocnici a sirotčinci v Igogwe. Náš úkol je nyní zjistit potřeby sirotků-malých špuntů.
Tito špunti pokud nebudou adoptováni či navrácení příbuzným, budou pravděpodobně umístěni v sirotčinci v Mahangu. Ve zdejším sirotčinci jsou i s vrozenými vyvojovými vadami, s lehkými mentálnimi postiženími, ale i s HIV. To mi však nebrání abych je nepojmenoval tlupou strašně pěkných miminek.
A jak to vypadá z pohledu muže (tedy Michala), který vlastní děti nemá a ani se se s nimi ještě v bližší rodině těsněji nesetkal? Vy maminky co máte, nebo co jste vychovaly nějaké to mimčo budete asi tušit jak. Představte si 39 miminek a na ně 3 ošetřovatelky, které musi stíhat všechno. Od praní, vaření jídla, krmení, uspávaní až po udržování dobré nálady. Ošetřovatelky tedy mohou dělat pouze "hrubou" práci. Na vytváření podmínek, kde by měl vznikat cit alespoň podobný jaký je normální mezi maminkou a miminkem, bohužel není prostor. A to nyní dělají naší dobrovolnici jako je Zuzka, Gabča, Míša a taky někdy já. Z mého pohledu to vypadá celkem jednoduše. Prostě jim člověk věnuje čas. Například jsem si sednul do místnosti s deseti miminkami. Začal jsem jim zpívat a téměř všechny tento můj výkon ocenili upřenými pohledy a přestaly plakat. Nevím jestli z šoku z mého zpěvu... Některé se ke mně doplazily a jen tak se mě držely za nohu, tiskly a tulily se ke mně. Některé zaujaly moje chlupy na nohách. Sem tam se mimča počůrají, a protože je to již poněkolikáte za krátky čas, tak se pročurají až na skrz. To jsem hned utíkal pro kyblík s vodou a hadrou a chtěl jsem to vytřít. Než jsem doběhl nazpět, tak se již miminka v loužičce čvachtaly. Načež se samozřejmně téměř vše vpilo do jejich šatiček. Ale to už začínalo krmení, takže ošetřovatelky nedbaje vlhkého oblečení, děti pozbíraly a odnesly je do "výkrmny". Protože se ke mně mimča tulily pořád, pak je jasné, že oblečení jsem měl vlké i já a to jsem se nemusel počůrat. Lulanky jsem měl i za ušima. Ale holky se umí s miminkama mazlit ještě lépe, proto se potýkaji i s kakánkama :-) Ale stojí to za to. A tak si tady žijou miminka z Igogwe.
Gabča, Zuzka a Jakub byli taky u císařského porodu. Hlavním doktorem byla opět sestra Flora. Která po porodu suše konstatovala, že vznikly asi všechny možné komplikace jaké vniknout mohly. Tři učastni dobrovolníci si následně dopřáli slivovičky...
Již nějakou dobu jsme rozděleni na tři skupiny. Tomáš s Martinem jsou v Mahangu a okolí a sbírají informace o sirotcích o které pečujeme. Mnoho informací o tom, jak se Tomáš má, nemáme. Ze zřídkavých informací, které jsou vepsány do krátké sms to vypadá, že se jim jejich úkol daří. O tom jak se věci ve skutečnosti doopravdy mají napíše zajistě Tomáš sám do tohoto blogu.
Skupina kolem Rastiho odjela léčit do různých dispenzářů již předvčerem. Skupina Bezmámy (Michal, Míša, Gabča,Zuzka) je nyní v nemocnici a sirotčinci v Igogwe. Náš úkol je nyní zjistit potřeby sirotků-malých špuntů.
Tito špunti pokud nebudou adoptováni či navrácení příbuzným, budou pravděpodobně umístěni v sirotčinci v Mahangu. Ve zdejším sirotčinci jsou i s vrozenými vyvojovými vadami, s lehkými mentálnimi postiženími, ale i s HIV. To mi však nebrání abych je nepojmenoval tlupou strašně pěkných miminek.
A jak to vypadá z pohledu muže (tedy Michala), který vlastní děti nemá a ani se se s nimi ještě v bližší rodině těsněji nesetkal? Vy maminky co máte, nebo co jste vychovaly nějaké to mimčo budete asi tušit jak. Představte si 39 miminek a na ně 3 ošetřovatelky, které musi stíhat všechno. Od praní, vaření jídla, krmení, uspávaní až po udržování dobré nálady. Ošetřovatelky tedy mohou dělat pouze "hrubou" práci. Na vytváření podmínek, kde by měl vznikat cit alespoň podobný jaký je normální mezi maminkou a miminkem, bohužel není prostor. A to nyní dělají naší dobrovolnici jako je Zuzka, Gabča, Míša a taky někdy já. Z mého pohledu to vypadá celkem jednoduše. Prostě jim člověk věnuje čas. Například jsem si sednul do místnosti s deseti miminkami. Začal jsem jim zpívat a téměř všechny tento můj výkon ocenili upřenými pohledy a přestaly plakat. Nevím jestli z šoku z mého zpěvu... Některé se ke mně doplazily a jen tak se mě držely za nohu, tiskly a tulily se ke mně. Některé zaujaly moje chlupy na nohách. Sem tam se mimča počůrají, a protože je to již poněkolikáte za krátky čas, tak se pročurají až na skrz. To jsem hned utíkal pro kyblík s vodou a hadrou a chtěl jsem to vytřít. Než jsem doběhl nazpět, tak se již miminka v loužičce čvachtaly. Načež se samozřejmně téměř vše vpilo do jejich šatiček. Ale to už začínalo krmení, takže ošetřovatelky nedbaje vlhkého oblečení, děti pozbíraly a odnesly je do "výkrmny". Protože se ke mně mimča tulily pořád, pak je jasné, že oblečení jsem měl vlké i já a to jsem se nemusel počůrat. Lulanky jsem měl i za ušima. Ale holky se umí s miminkama mazlit ještě lépe, proto se potýkaji i s kakánkama :-) Ale stojí to za to. A tak si tady žijou miminka z Igogwe.
Gabča, Zuzka a Jakub byli taky u císařského porodu. Hlavním doktorem byla opět sestra Flora. Která po porodu suše konstatovala, že vznikly asi všechny možné komplikace jaké vniknout mohly. Tři učastni dobrovolníci si následně dopřáli slivovičky...
postřehy od Gabriely
Gabriela (alias KarelJ): Jezdit po místních komunikacích je pro bělochy úžasně zábavný zážitek. Připadáte si jak na kolotočích a přitom jedete po silnici první třídy. Za vámi prachový oblak, v autě prachový oblak a to samé v puse a po celém těle… připadám si trochu jako opuštěný nábytek na půdě s pořádnou vrstvou prachuJ a z vlasů mám jeden velký dred.
Dost legrace, teď k důležitým událostem… Naše skupina se rozdělila ‚pokud nepočítám odjezd Toma a Martina do Mahanga hned během prvních dní a Pavlu, která odjela do Hassamby, v úterý. Jedna skupinka, tzn. Michal, Miška, Gabča a Zuzka zůstali ještě na pár dní v Igogwe, aby pomáhali v sirotčinci a Rasti, Maria, Kuba, Lukáš a já jsme se vydali na cestu po dispenzářích, kde Rasti léčí a bude léčit chudé nemocné lidi zdarma.
Až na této cestě jsem pocítila skutečnou Afriku… Zatím si nás akorát krásně hýčkalo zelené horské Igogwe se záchodem a vanou. Jak už psal Lukáš, včerejší den byl tak silně emotivní, že to asi nezvládnu slovy popsat. Byli jsme navštívit pacienta s AIDS, který je na tom velmi špatně. Má ženu a dvě děti a už bohužel není schopný práce. Děti jsou podvyživené, byl to velmi smutný pohled… Celá vesnice na tom je velmi špatně, krajina je zde nehostinná, horká a suchá v tomto období. Jen si představte tu situaci: stojíte na dvorku chudobného domku se střechou co tak tak drží, všude kolem vás stojí zvědavé hladové děti a vy nevíte, jak se chovat, chcete pomoct a jen tupě zíráte, protože nevíte, jak jim pomoci… Do toho se přes dvorek přebelhá vyhublý pes, podíváte se na rodinu toho nemocného pána a snažíte se zadržet slzy, které se vám derou ven…
Pak nás pan Ferdinand pozval k sobě domů a ukázal nám, v jak nuzných podmínkách žijí. Hliněné podlahy, skoro žádný nábytek, tma… Po shlédnutí jejich domova a zvážení závažnosti situace, dostala rodina nemalý příspěvek na živobytí od International Humanity. Každý šilink navíc se zde počítá, každý šilink pomáhá přežít další den... Pro nás směšné ceny za jídlo, jsou pro místní chudé nepředstavitelně vysoké… Pro ukázku: koupili jsme si 8 menších banánů za 400 šilinků, což jsou v přepočtu asi 4Kč…
Pak nám pan Ferdinand řekl, že by jeho syn chtěl studovat střední školu, ale že si nemohou dovolit platit za studium, které činí ročně 500 USD a stalo se něco, co mě absolutně dojalo a odzbrojilo... Kuba se v momentě rozhodl, že tomu chlapci dané školné zaplatí. To neznamená jen, že se ten klučina vzdělá, tím dal Kuba šanci celé rodině na lepší a kvalitnější život, kdy bude syn schopen zajistit svou rodinu díky vzdělání, tedy díky Kubovi, díky jeho laskavosti. Ani si nedokážete představit, jak těžké bylo nebrečet, takže se mi přes zaprášené tváře začaly kutálet slzy dojetí a nehodlaly přestat… A nebyla jsem jediná. A vděk těchto lidí, ten nezná hranic. Děkují vám, klaní se, chtějí vás objímat… Vidíte tu upřímnou radost a úlevu v očích… Není hezčí pohled než na šťastného člověka….
No a když jsem konečně přestala brečet, řekl Rasti Kubovi: Tak a teď může jeho tatínek s klidem umřít… A já bulela znovu…
Pak jsme navštívili rodinu sestry Flory, která bydlí ve stejné vesnici jako rodina pana Ferdinanda. Flořina maminka je vážně nemocná a Rasti slíbil, že po příjezdu do Čech prokonzultuje její zdravotní stav s odborníky a nasadí vhodné léky. A přišli další slzy dojetí… Začalo se stmívat, tak jsme museli jít, protože cesty jsou zde za tmy velmi nebezpečné. Snad všechny děti z vesnice nás šli doprovodit k autu, rozloučili jsme se, nasedli do jeepu a vstřebávali dojemné zážitky zároveň s vrstvami prachu z cesty do Mshewe.
Mshewe je kouzelné místo, přesně takhle si představuji Afriku… Hory, vysoká tráva, kávovníky, slunce… A v té krajině stojí dispenzář a dům, ve kterém žijí sestry a jejich učenky. Je to spíše farma, vše si zde pěstují a jsou soběstační.
Dost legrace, teď k důležitým událostem… Naše skupina se rozdělila ‚pokud nepočítám odjezd Toma a Martina do Mahanga hned během prvních dní a Pavlu, která odjela do Hassamby, v úterý. Jedna skupinka, tzn. Michal, Miška, Gabča a Zuzka zůstali ještě na pár dní v Igogwe, aby pomáhali v sirotčinci a Rasti, Maria, Kuba, Lukáš a já jsme se vydali na cestu po dispenzářích, kde Rasti léčí a bude léčit chudé nemocné lidi zdarma.
Až na této cestě jsem pocítila skutečnou Afriku… Zatím si nás akorát krásně hýčkalo zelené horské Igogwe se záchodem a vanou. Jak už psal Lukáš, včerejší den byl tak silně emotivní, že to asi nezvládnu slovy popsat. Byli jsme navštívit pacienta s AIDS, který je na tom velmi špatně. Má ženu a dvě děti a už bohužel není schopný práce. Děti jsou podvyživené, byl to velmi smutný pohled… Celá vesnice na tom je velmi špatně, krajina je zde nehostinná, horká a suchá v tomto období. Jen si představte tu situaci: stojíte na dvorku chudobného domku se střechou co tak tak drží, všude kolem vás stojí zvědavé hladové děti a vy nevíte, jak se chovat, chcete pomoct a jen tupě zíráte, protože nevíte, jak jim pomoci… Do toho se přes dvorek přebelhá vyhublý pes, podíváte se na rodinu toho nemocného pána a snažíte se zadržet slzy, které se vám derou ven…
Pak nás pan Ferdinand pozval k sobě domů a ukázal nám, v jak nuzných podmínkách žijí. Hliněné podlahy, skoro žádný nábytek, tma… Po shlédnutí jejich domova a zvážení závažnosti situace, dostala rodina nemalý příspěvek na živobytí od International Humanity. Každý šilink navíc se zde počítá, každý šilink pomáhá přežít další den... Pro nás směšné ceny za jídlo, jsou pro místní chudé nepředstavitelně vysoké… Pro ukázku: koupili jsme si 8 menších banánů za 400 šilinků, což jsou v přepočtu asi 4Kč…
Pak nám pan Ferdinand řekl, že by jeho syn chtěl studovat střední školu, ale že si nemohou dovolit platit za studium, které činí ročně 500 USD a stalo se něco, co mě absolutně dojalo a odzbrojilo... Kuba se v momentě rozhodl, že tomu chlapci dané školné zaplatí. To neznamená jen, že se ten klučina vzdělá, tím dal Kuba šanci celé rodině na lepší a kvalitnější život, kdy bude syn schopen zajistit svou rodinu díky vzdělání, tedy díky Kubovi, díky jeho laskavosti. Ani si nedokážete představit, jak těžké bylo nebrečet, takže se mi přes zaprášené tváře začaly kutálet slzy dojetí a nehodlaly přestat… A nebyla jsem jediná. A vděk těchto lidí, ten nezná hranic. Děkují vám, klaní se, chtějí vás objímat… Vidíte tu upřímnou radost a úlevu v očích… Není hezčí pohled než na šťastného člověka….
No a když jsem konečně přestala brečet, řekl Rasti Kubovi: Tak a teď může jeho tatínek s klidem umřít… A já bulela znovu…
Pak jsme navštívili rodinu sestry Flory, která bydlí ve stejné vesnici jako rodina pana Ferdinanda. Flořina maminka je vážně nemocná a Rasti slíbil, že po příjezdu do Čech prokonzultuje její zdravotní stav s odborníky a nasadí vhodné léky. A přišli další slzy dojetí… Začalo se stmívat, tak jsme museli jít, protože cesty jsou zde za tmy velmi nebezpečné. Snad všechny děti z vesnice nás šli doprovodit k autu, rozloučili jsme se, nasedli do jeepu a vstřebávali dojemné zážitky zároveň s vrstvami prachu z cesty do Mshewe.
Mshewe je kouzelné místo, přesně takhle si představuji Afriku… Hory, vysoká tráva, kávovníky, slunce… A v té krajině stojí dispenzář a dům, ve kterém žijí sestry a jejich učenky. Je to spíše farma, vše si zde pěstují a jsou soběstační.
z Mahanga píše Lukáš
Lukáš:
Den před odjezdem IH z Igogwe, pro nás místní připravili na večer rozlučkovou party. Party začala velkou hostinou na způsob švédského stolování. Jídlo bylo velmi dobré a vydatné jako vždy, po večeři pro nás měli připravenou hudbu k tancování. Velmi jsem si tuto část užil, protože je to velmi pěkný pohled pozorovat jejich taneční umění. Během tancování se místní najednou vytratili z místnosti a pár minutek na to se zase začali vracet houpavými pohyby do rytmu hudby s dárky pro každého z nás. Děvčata dostali místní šaty a chlapi dostali košile s výšivkami až na mě, na mě asi nemohli sehnat správnou velikost a tak jsem dostal luxusní košili, která je vhodná do kostela a na takovéto kulturní akce. Po převzetí dárečku a krátkém tancovaní se jistá většina lékařů a sester od nás odpojila a šli si odpočinout a spát, aby byli další den čilí. Další den ráno se IH muselo co nejrychleji sbalit a vydat se na cestu do dalšího města kde se pan Kalindu, ředitel nemocnice Igogwe, musel zúčastnit našeho sněmu. Po příjezdu do Mwambani jsme byli přivítáni tamními sestrami s obědem. Po obědě nás sestra Flora provedla po městě a tamější nemocnici. Když skončil nějaký ten zdravotnický sněm, vrátili jsme se nazpět, kde nás sestry přivítali. Před tím, než jsme se vydali dál, tak nám sestry uvařili ještě takovou brzkou večeři. Po večeři jsme se rozloučili se sestrami a znovu nastoupili do jeepu a vydali se na cestu do Mshewe. Cestou na naše další stanovisko jsme se zastavili ve vesnici, kde bydlí jeden z pacientů nemocnice Igogwe. Tato chvíle byla pro mne zatím nejvíce emotivní za celou dobu, co jsem v Africe. Tento pacient je HIV pozitivní, má 2 malé děti a manželku a nemá šanci jak se o ně postarat. Když jsem přišli k jeho baráčku pozorovala nás snad celá vesnice. Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik malých podvyživených dětí. Bylo to pro mne velmi těžké. Ale co mě ještě víc dostalo a přímo rozplakalo , že se Kuba úplně spontánně nabídl tomu pacientovi, otci dvou dětí, že tomu staršímu zaplatí školné po dobu toho¨, co bude chodit do školy, že to bude platit. Po této citlivé chvilce jsme se šli podívat za rodiči sestry Flory, kteří bydlí v té samé vesnici. Toto setkaní bylo pro mne taktéž těžké, protože máma sestry Flory má Parkinsonovu nemoc. To bylo na mě už moc, po tom emotivním záchvatu z toho, co Kuba udělal a pak ještě tohle. Nebylo pro mne možné vyjít z jejich domu bez pláče. Po návstěvě jsme se znovu vrátili k jeepu a už nás jen čekala cesta do Mshewe ,kde zítra Rasti bude ordinovat s pomocí tamních sester a nás. Cesta byla velmi dobrodružná, protože už byla tma, skoro nic nebylo vidět, jen prach, který se vířil za jedoucím jeepem, krásná obloha plná svítících hvězd. Asi po dvou hodinách jsme konečně přijeli na místo určené. Zde jsme byli přivítáni s náručí dokořán sester. Vyložili jsme si batožiny a léky a hned jsme se ubytovali. Poté musela následovat sprcha, která byla taktéž v celku dobrodružná, páč tu není žádná tekoucí voda, museli jsme se umyt z vody, která je v kýblech a to bud studena nebo horká. Pote co se každý z nás vysprchoval, jsme byli pozváni k večeři, kde nás sestry přivítali rituálním tancem do kterého jsme se po chvilce zapojili :o) . Po krátkém seznamování jsme se přesunuli ke stolu, kde sestry provedli motlitbu a pak jsme se pustili do jídla. Poprvé jsme zde ochutnal kaši Ugali, je to kase bez žádné ale vůbec žádné chuti. Připadalo mi jako kdyby sem nic nejedl, ale kdybych toho snědl více tak mě to určitě zasytí. Po večeři jsme šli spát. Po tomto dnu jsem padl do postele jako mrtvola a usnul během okamžiku.
Den před odjezdem IH z Igogwe, pro nás místní připravili na večer rozlučkovou party. Party začala velkou hostinou na způsob švédského stolování. Jídlo bylo velmi dobré a vydatné jako vždy, po večeři pro nás měli připravenou hudbu k tancování. Velmi jsem si tuto část užil, protože je to velmi pěkný pohled pozorovat jejich taneční umění. Během tancování se místní najednou vytratili z místnosti a pár minutek na to se zase začali vracet houpavými pohyby do rytmu hudby s dárky pro každého z nás. Děvčata dostali místní šaty a chlapi dostali košile s výšivkami až na mě, na mě asi nemohli sehnat správnou velikost a tak jsem dostal luxusní košili, která je vhodná do kostela a na takovéto kulturní akce. Po převzetí dárečku a krátkém tancovaní se jistá většina lékařů a sester od nás odpojila a šli si odpočinout a spát, aby byli další den čilí. Další den ráno se IH muselo co nejrychleji sbalit a vydat se na cestu do dalšího města kde se pan Kalindu, ředitel nemocnice Igogwe, musel zúčastnit našeho sněmu. Po příjezdu do Mwambani jsme byli přivítáni tamními sestrami s obědem. Po obědě nás sestra Flora provedla po městě a tamější nemocnici. Když skončil nějaký ten zdravotnický sněm, vrátili jsme se nazpět, kde nás sestry přivítali. Před tím, než jsme se vydali dál, tak nám sestry uvařili ještě takovou brzkou večeři. Po večeři jsme se rozloučili se sestrami a znovu nastoupili do jeepu a vydali se na cestu do Mshewe. Cestou na naše další stanovisko jsme se zastavili ve vesnici, kde bydlí jeden z pacientů nemocnice Igogwe. Tato chvíle byla pro mne zatím nejvíce emotivní za celou dobu, co jsem v Africe. Tento pacient je HIV pozitivní, má 2 malé děti a manželku a nemá šanci jak se o ně postarat. Když jsem přišli k jeho baráčku pozorovala nás snad celá vesnice. Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik malých podvyživených dětí. Bylo to pro mne velmi těžké. Ale co mě ještě víc dostalo a přímo rozplakalo , že se Kuba úplně spontánně nabídl tomu pacientovi, otci dvou dětí, že tomu staršímu zaplatí školné po dobu toho¨, co bude chodit do školy, že to bude platit. Po této citlivé chvilce jsme se šli podívat za rodiči sestry Flory, kteří bydlí v té samé vesnici. Toto setkaní bylo pro mne taktéž těžké, protože máma sestry Flory má Parkinsonovu nemoc. To bylo na mě už moc, po tom emotivním záchvatu z toho, co Kuba udělal a pak ještě tohle. Nebylo pro mne možné vyjít z jejich domu bez pláče. Po návstěvě jsme se znovu vrátili k jeepu a už nás jen čekala cesta do Mshewe ,kde zítra Rasti bude ordinovat s pomocí tamních sester a nás. Cesta byla velmi dobrodružná, protože už byla tma, skoro nic nebylo vidět, jen prach, který se vířil za jedoucím jeepem, krásná obloha plná svítících hvězd. Asi po dvou hodinách jsme konečně přijeli na místo určené. Zde jsme byli přivítáni s náručí dokořán sester. Vyložili jsme si batožiny a léky a hned jsme se ubytovali. Poté musela následovat sprcha, která byla taktéž v celku dobrodružná, páč tu není žádná tekoucí voda, museli jsme se umyt z vody, která je v kýblech a to bud studena nebo horká. Pote co se každý z nás vysprchoval, jsme byli pozváni k večeři, kde nás sestry přivítali rituálním tancem do kterého jsme se po chvilce zapojili :o) . Po krátkém seznamování jsme se přesunuli ke stolu, kde sestry provedli motlitbu a pak jsme se pustili do jídla. Poprvé jsme zde ochutnal kaši Ugali, je to kase bez žádné ale vůbec žádné chuti. Připadalo mi jako kdyby sem nic nejedl, ale kdybych toho snědl více tak mě to určitě zasytí. Po večeři jsme šli spát. Po tomto dnu jsem padl do postele jako mrtvola a usnul během okamžiku.
z Mahanga Zuzka a Gabča
Zuzka a Gabča
Sirotčinec v Igogwe ze zkušenějšího pohledu nás holek :-) :
Dohromady je tam 32 dětiček, Nejmenších kojenců je 9, akorát my jsme k nim nechodily, jelikož nejsou zvyklé na "bledé tváře". Ostatních dětí do 1 roku bylo 13, a nad 1 rok jich bylo 10. Na jedné směně (celý den) tam bylo zhruba 5 až 7 pracovnic. Ty si mezi sebe dělily tyto práce: V 5:00 vaření 15 l kaše, 8: 00 probouzení dětí, koupání,přebalení, modlitba. 9.00 krmení dětí. 9:30 - 11:00 starší kojenci leží na koberci v jedné místnosti, starší děti se bezprizorně dle svých pohybových schopností pohybovaly po celém sirotčinci (Felix zahaněl kury, Daimoni zametal, Maria vytírala podlahu vlastním břichem, Saimoni vytíral hadrou, Devota okusovala beton, Martha olizovala zdi, Lenatus se coural po kuchyni, jen Agy byste našli tam, kde ste ji naposled nechali).
11:00 oběd - Děti nad jeden rok se krmily samy, starší kojenci, kteří jakžtakž dokázali sedět, se učily jíst také sami; mladší kojenci byli krmeni ošetřovatelkama, poté co svépomocí vypili deci mléka z kojenecké lahve. Po obědě probíhalo manufakturní přebalování a děti šly spát. 14:00 probouzejí se starší děti, jdou na kakoč. 15:00 probouzejí se mladší děti, přebalování, svačina (ovoce). Od 15:30 volná zábava. 17:00 večeře, přebalování, kakoč a spánek. Přes noc jsou na stráží pouze dvě pracovnice,
Snažili jsme se pomáhat u krmení a přebalování, ale naše hlavní činnost spočívala ve věnování se dětem.
Snažili jsme se s nimi hrát, mazlili jsme se s nimi, chtěli jsme je rozesmát, dělali jsme s nima první krůčky, snažili jsme se je naučit paci paci a opakovali jsme před nimi několik svahilských slůvek. Jejich vděčnost za náš věnovaný čas nelze ani slovy popsat. Když jsme do sirotčince přicházeli, běželi nám naproti, když jsme odcházeli, tak spustili nářek. Je zajímavé, že kolik péče má 1 dítě v Česku, tolik nemají ani všechny děti dohromady tady. Proto nemusíme ani psát jak těžce jsme se s "našima dětičkama" loučily, ani bez slz se to neobešlo.
Cestování do Mahanga:
Prvním zážitkem cesty byl výstup z minibusu a čekání na daladala. Nejpve nás chtěli nacpat do přecpaného daladala se slovy "not full not full". Největším zážitkem ale bylo cestování na motorce neboli piki piki.Na jedné piky piki jel Michal s řidičem a 3 zavazadly, na druhé řidič,Miška,Tom a krosna a na třetí řidič, Zuza, kytara, Gabča, krosna.
Když jsme dorazili do Mahanga, byla už tma. Přivítali nás řeholní sestřičky a sirotci. A tak nám začala ta pravá Afrika: všude samá step, skoro žádná voda, suchý záchodek, ale přátelští lidé, krásná krajina a celková atmosféra, která se nedá popsat slovy.
Nedělní dopoledne jsme strávili v místním kostele. Jelikož trvalo než se všichni sešli ke společné katechezi, mezitím jsme zpívali s kytarou. Po třech kázáních v jedné katechezi jsme byli pozváni k jednomu místnímu věřícímu, kde se sešli snad všichni z kostela.Ikdyž sami mají nedostatek, jejich pohostinnost byla velkolepá. Odpoledne jsme si šli prohlídnout stavbu sirotčince. V noci přijel Rasti se svojí skupinou. Dnes v pondělí nám místní lidé připravili slavnost, čímž nám chtěli poděkovat za pomoc nás všech. Krásně zpívali a tancovali a zapojili nás mezi sebe. Byl to hezký zážitek. (Zuza a Gabča)
Sirotčinec v Igogwe ze zkušenějšího pohledu nás holek :-) :
 |
| zkušenější holky a miminka |
Dohromady je tam 32 dětiček, Nejmenších kojenců je 9, akorát my jsme k nim nechodily, jelikož nejsou zvyklé na "bledé tváře". Ostatních dětí do 1 roku bylo 13, a nad 1 rok jich bylo 10. Na jedné směně (celý den) tam bylo zhruba 5 až 7 pracovnic. Ty si mezi sebe dělily tyto práce: V 5:00 vaření 15 l kaše, 8: 00 probouzení dětí, koupání,přebalení, modlitba. 9.00 krmení dětí. 9:30 - 11:00 starší kojenci leží na koberci v jedné místnosti, starší děti se bezprizorně dle svých pohybových schopností pohybovaly po celém sirotčinci (Felix zahaněl kury, Daimoni zametal, Maria vytírala podlahu vlastním břichem, Saimoni vytíral hadrou, Devota okusovala beton, Martha olizovala zdi, Lenatus se coural po kuchyni, jen Agy byste našli tam, kde ste ji naposled nechali).
11:00 oběd - Děti nad jeden rok se krmily samy, starší kojenci, kteří jakžtakž dokázali sedět, se učily jíst také sami; mladší kojenci byli krmeni ošetřovatelkama, poté co svépomocí vypili deci mléka z kojenecké lahve. Po obědě probíhalo manufakturní přebalování a děti šly spát. 14:00 probouzejí se starší děti, jdou na kakoč. 15:00 probouzejí se mladší děti, přebalování, svačina (ovoce). Od 15:30 volná zábava. 17:00 večeře, přebalování, kakoč a spánek. Přes noc jsou na stráží pouze dvě pracovnice,
Snažili jsme se pomáhat u krmení a přebalování, ale naše hlavní činnost spočívala ve věnování se dětem.
 |
| Miška |
Snažili jsme se s nimi hrát, mazlili jsme se s nimi, chtěli jsme je rozesmát, dělali jsme s nima první krůčky, snažili jsme se je naučit paci paci a opakovali jsme před nimi několik svahilských slůvek. Jejich vděčnost za náš věnovaný čas nelze ani slovy popsat. Když jsme do sirotčince přicházeli, běželi nám naproti, když jsme odcházeli, tak spustili nářek. Je zajímavé, že kolik péče má 1 dítě v Česku, tolik nemají ani všechny děti dohromady tady. Proto nemusíme ani psát jak těžce jsme se s "našima dětičkama" loučily, ani bez slz se to neobešlo.
Cestování do Mahanga:
Prvním zážitkem cesty byl výstup z minibusu a čekání na daladala. Nejpve nás chtěli nacpat do přecpaného daladala se slovy "not full not full". Největším zážitkem ale bylo cestování na motorce neboli piki piki.Na jedné piky piki jel Michal s řidičem a 3 zavazadly, na druhé řidič,Miška,Tom a krosna a na třetí řidič, Zuza, kytara, Gabča, krosna.
Když jsme dorazili do Mahanga, byla už tma. Přivítali nás řeholní sestřičky a sirotci. A tak nám začala ta pravá Afrika: všude samá step, skoro žádná voda, suchý záchodek, ale přátelští lidé, krásná krajina a celková atmosféra, která se nedá popsat slovy.
Nedělní dopoledne jsme strávili v místním kostele. Jelikož trvalo než se všichni sešli ke společné katechezi, mezitím jsme zpívali s kytarou. Po třech kázáních v jedné katechezi jsme byli pozváni k jednomu místnímu věřícímu, kde se sešli snad všichni z kostela.Ikdyž sami mají nedostatek, jejich pohostinnost byla velkolepá. Odpoledne jsme si šli prohlídnout stavbu sirotčince. V noci přijel Rasti se svojí skupinou. Dnes v pondělí nám místní lidé připravili slavnost, čímž nám chtěli poděkovat za pomoc nás všech. Krásně zpívali a tancovali a zapojili nás mezi sebe. Byl to hezký zážitek. (Zuza a Gabča)
pátek 8. července 2011
Michal z Igogwe
Michal:
Již nějakou dobu jsme rozděleni na tři skupiny. Tomáš s Martinem jsou v Mahangu a okolí a sbírají informace o sirotcích o které pečujeme. Mnoho informací o tom, jak se Tomáš má, nemáme. Ze zřídkavých informací, které jsou vepsány do krátké sms to vypadá, že se jim jejich úkol daří. O tom jak se věci ve skutečnosti doopravdy mají napíše zajistě Tomáš sám do tohoto blogu.
Skupina kolem Rastiho odjela léčit do různých dispenzářů již předvčerem. Skupina Bezmámy (Michal, Míša, Gabča,Zuzka) je nyní v nemocnici a sirotčinci v Igogwe. Náš úkol je nyní zjistit potřeby sirotků-malých špuntů
. Tito špunti pokud nebudou adoptováni či navrácení příbuzným, budou pravděpodobně umístěni v sirotčinci v Mahangu. Ve zdejším sirotčinci jsou i s vrozenými vyvojovými vadami, s lehkými mentálnimi postiženími, ale i s HIV. To mi však nebrání abych je nepojmenoval tlupou strašně pěkných miminek.
A jak to vypadá z pohledu muže (tedy Michala), který vlastní děti nemá a ani se se s nimi ještě v bližší rodině těsněji nesetkal? Vy maminky co máte, nebo co jste vychovaly nějaké to mimčo budete asi tušit jak. Představte si 39 miminek a na ně 3 ošetřovatelky, které musi stíhat všechno. Od praní, vaření jídla, krmení, uspávaní až po udržování dobré nálady. Ošetřovatelky tedy mohou dělat pouze "hrubou" práci. Na vytváření podmínek, kde by měl vznikat cit alespoň podobný jaký je normální mezi maminkou a miminkem, bohužel není prostor. A to nyní dělají naší dobrovolnici jako je Zuzka, Gabča, Míša a taky někdy já. Z mého pohledu to vypadá celkem jednoduše. Prostě jim člověk věnuje čas. Například jsem si sednul do místnosti s deseti miminkami. Začal jsem jim zpívat a téměř všechny tento můj výkon ocenili upřenými pohledy a přestaly plakat. Nevím jestli z šoku z mého zpěvu... Některé se ke mně doplazily a jen tak se mě držely za nohu, tiskly a tulily se ke mně. Některé zaujaly moje chlupy na nohách. Sem tam se mimča počůrají, a protože je to již poněkolikáte za krátky čas, tak se pročurají až na skrz. To jsem hned utíkal pro kyblík s vodou a hadrou a chtěl jsem to vytřít. Než jsem doběhl nazpět, tak se již miminka v loužičce čvachtaly. Načež se samozřejmně téměř vše vpilo do jejich šatiček. Ale to už začínalo krmení, takže ošetřovatelky nedbaje vlhkého oblečení, děti pozbíraly a odnesly je do "výkrmny". Protože se ke mně mimča tulily pořád, pak je jasné, že oblečení jsem měl vlké i já a to jsem se nemusel počůrat. Lulanky jsem měl i za ušima. Ale holky se umí s miminkama mazlit ještě lépe, proto se potýkaji i s kakánkama :-) Ale stojí to za to. A tak si tady žijou miminka z Igogwe.
Gabča, Zuzka a Lukáš byli taky u císařského porodu. Hlavním doktorem byla opět sestra Flora. Která po porodu suše konstatovala, že vznikly asi všechny možné komplikace jaké vniknout mohly. Tři učastni dobrovolníci si následně dopřáli slivovičky...
Již nějakou dobu jsme rozděleni na tři skupiny. Tomáš s Martinem jsou v Mahangu a okolí a sbírají informace o sirotcích o které pečujeme. Mnoho informací o tom, jak se Tomáš má, nemáme. Ze zřídkavých informací, které jsou vepsány do krátké sms to vypadá, že se jim jejich úkol daří. O tom jak se věci ve skutečnosti doopravdy mají napíše zajistě Tomáš sám do tohoto blogu.
Skupina kolem Rastiho odjela léčit do různých dispenzářů již předvčerem. Skupina Bezmámy (Michal, Míša, Gabča,Zuzka) je nyní v nemocnici a sirotčinci v Igogwe. Náš úkol je nyní zjistit potřeby sirotků-malých špuntů
. Tito špunti pokud nebudou adoptováni či navrácení příbuzným, budou pravděpodobně umístěni v sirotčinci v Mahangu. Ve zdejším sirotčinci jsou i s vrozenými vyvojovými vadami, s lehkými mentálnimi postiženími, ale i s HIV. To mi však nebrání abych je nepojmenoval tlupou strašně pěkných miminek.
A jak to vypadá z pohledu muže (tedy Michala), který vlastní děti nemá a ani se se s nimi ještě v bližší rodině těsněji nesetkal? Vy maminky co máte, nebo co jste vychovaly nějaké to mimčo budete asi tušit jak. Představte si 39 miminek a na ně 3 ošetřovatelky, které musi stíhat všechno. Od praní, vaření jídla, krmení, uspávaní až po udržování dobré nálady. Ošetřovatelky tedy mohou dělat pouze "hrubou" práci. Na vytváření podmínek, kde by měl vznikat cit alespoň podobný jaký je normální mezi maminkou a miminkem, bohužel není prostor. A to nyní dělají naší dobrovolnici jako je Zuzka, Gabča, Míša a taky někdy já. Z mého pohledu to vypadá celkem jednoduše. Prostě jim člověk věnuje čas. Například jsem si sednul do místnosti s deseti miminkami. Začal jsem jim zpívat a téměř všechny tento můj výkon ocenili upřenými pohledy a přestaly plakat. Nevím jestli z šoku z mého zpěvu... Některé se ke mně doplazily a jen tak se mě držely za nohu, tiskly a tulily se ke mně. Některé zaujaly moje chlupy na nohách. Sem tam se mimča počůrají, a protože je to již poněkolikáte za krátky čas, tak se pročurají až na skrz. To jsem hned utíkal pro kyblík s vodou a hadrou a chtěl jsem to vytřít. Než jsem doběhl nazpět, tak se již miminka v loužičce čvachtaly. Načež se samozřejmně téměř vše vpilo do jejich šatiček. Ale to už začínalo krmení, takže ošetřovatelky nedbaje vlhkého oblečení, děti pozbíraly a odnesly je do "výkrmny". Protože se ke mně mimča tulily pořád, pak je jasné, že oblečení jsem měl vlké i já a to jsem se nemusel počůrat. Lulanky jsem měl i za ušima. Ale holky se umí s miminkama mazlit ještě lépe, proto se potýkaji i s kakánkama :-) Ale stojí to za to. A tak si tady žijou miminka z Igogwe.
Gabča, Zuzka a Lukáš byli taky u císařského porodu. Hlavním doktorem byla opět sestra Flora. Která po porodu suše konstatovala, že vznikly asi všechny možné komplikace jaké vniknout mohly. Tři učastni dobrovolníci si následně dopřáli slivovičky...
postrehy od Marie
Maria:
29.06.2011. Prvy raz v Afrike. Vita nas Dar es Salaam, najvacsie tanzanijske mesto s medzinarodnym letiskom, hoci to nie je hlavne mesto Tanzanie (tym je kupodivu menej znama Dodoma). S mojou cestovatelskou partackou, ucitelkou Pavlou, sme po 24 hodinach cesty uspesne doleteli az na africku zem. Viza on-arrival sme dostali udelene velmi promptne, stalo nas to len 50 USD a trosku trpezlivosti s chaosom, v ktorom colnici volali africky skomolene mena cestujucich k okienku bez akejkolvek hlavy a paty... system v tom proste nehladajte. Potom uz len vyzdvihnut cakajuce batoziny a vstupit do prijemnych podvecernych 25 stupnov pred letiskovou halou, kde na nas cakal Valencio, taxikar, ktory nas odviezol do hotela Samaria. Uroven hotelika predcila nase ocakavania, obzvlast v kontexte celeho mesta, ktore sme videli pocas cesty taxikom… jedna hlavna asfaltova cesta a z nej prasne a kameniste odbocky, hlinene domy, tehlove neomietnute chatrce, plechove strechy, ziadne dominanty, ziadne namestia, nazvy ulic tu snad ani neexistuju… skromny ale cisty hotel bol prijemnou oazou v tomto africkom zmatku, izba utulna …. malo to len jednu africku chybu krasy, a to, ze v celej stvrti bol celkom bezny celonocny vypadok elektrickeho prudu, takze celovka bola prva vec, ktora sa tahala z ruksaku a bola nasim vernym spolocnikom pri kazdom kroku, vratane sprchovania. Vitajte v Afrike! J Vyspali sme sa vyborne, hoci kratko, pretoze rano o siestej sme uz mali stretnutie s desatclennym zvyskom skupiny na autobusovej stanici Ubungo. Taxik nas s Pavlou vyhodil v rannej tme na opacnej strane stvorprudovej cesty pred niecim, co malo byt udajne nadrazie, a mlady taxikar nas nechal napospas poulicnemu krivajucemu „sprievodcovi“, ktory sa ponukol, ze nas, dve do daleka svietiace belosky, dovedie az k autobusu…. velke batohy na pleciach, tasticky s dokladmi pevne zovrete na hrudi, sme sa predierali davmi tlaciacich sa domorodcov, zufalo vykrikujuc naokolo nazov nasej autobusovej spolocnosti a ciel nasej cesty…. MBEYA. Nasli sme ich! Dvojmetrovy Lukas neomylne trcal v dave ciernych tvari a české „ahoj“ bola nasa zachrana. Sprievodca dostal baksis, nahadzali sme batohy do kufra a dvanasthodinova cesta napriec Tanzaniou sa mohla zacat. Pri prechode jednym z narodnych parkov sme zahliadli slony, zebry, zirafy a najma vsade krasnu a zelenu prirodu. Obcerstvit sa po ceste nebol problem, len co niekde autobus pribrzdil, dobehli k nemu desiatky obchodnikov nukajuc cez okienka napoje ci ovocie. Po zotmeni sme dorazili k MBEY, ktora sa nachadza 1700 metrov nad morom a odtial nas uz Mama Mku (sestra predstavena) dopravila dvomi autami do ciela cesty – mestecka Igogwe
. Tu sme stravili uplynule styri dni. Posobili sme v nemocnici, ktora je prepojena so sirotincom. Doktor Rasti Madar a jeho organizacia International Humanity priniesla z Europy mnozstvo liekov, ktore sa pouzivali pri kazdodennom ordinovani a bezplatnom osetrovani chudobnych pacientov, ktori si nemozu dovolit platit povinne poplatky za osetrenie.
Jeho rukami, v spolupraci s domacim personalom, preslo denne okolo sto pacientov, ktori trpezlivo cakali dlhe hodiny v nemocnicnej cakarni. Ak bola cakaren plna, ordinovalo sa aj po zotmeni, popri vypadkoch prudu aj za pomoci „oblubenych“ celovych bateriek. Podvyzivenym detskym pacientom sme my dobrovolnici pripravovali detsku vyzivu, taktiez dovezenu z Ciech, ktora im mala dodat bielkoviny a nastartovat ich oslabeny organizmus, ktory v tunajsej ryzovej a kukuricnej strave nema sancu ziskat ziviny pre zdravy vyvoj. Medzi diagnozami v ordinacii sa objavovali okrem pacientov v tazkych stadiach HIV, tuberkulozy, malarie, podvyzivenych deti…. aj bezne problemy ako vysoky tlak, urazy, reuma, prechladnutia… riesili sa dokonca aj problemy s potenciou. J Kedze lieky dovezene z Europy sa minali zavratnym tempom, International Humanity zabezpecila z miestnych lekarni dodavku dalsich lieciv. Najchudobnejsi pacienti mali vdaka nam hradene nielen vstupne vysetrenie lekarom a lieky, ale aj pripadnu hospitalizaciu a naslednu liecbu. Boli nesmierne vdacni. Mnohi presli desiatky kilometrov pesi len aby tu mohli byt.
Okrem posobenia v Igogwe sme realizovali v nedelu aj jednodnovy vyjazd do nedalekého mestecka KISA, kde sme navstivili zakladnu skolu, ktorej ciastocnu prestavbu zastresila prave organizacia Bez mamy. Nasledovala nasteva miestneho dispenzara, kde doktor Rasti Madar opat osetril desiatky pacientov. Tentokrat boli najvyraznejsimi pripadmi pacienti s leprou, kedze v tejto oblasti v minulosti posobilo leprosarium a koncentracia pacientov s touto chorobou je v okoli stale vysoka. Za jednym leproznym pacientom sme sa vybrali aj priamo do jeho pribytku, pretoze uz nie je schopny akehokolvek presunu. Zije v tehlovej chatrci 4x4 metre, v tme, slepy, za zamrezovanymi oknami, v izbe na posteli, ktora sa stala jeho jedinym svetom, a choroba ho postupne zoziera. Hovoril vybornou anglictinou a zmienil sa, ze ked pred niekolkymi rokmi zacal pocitovat zdravotne problemy, myslel si, ze ho niekto uriekol. Kiez by sme vedeli carovat a vratit ho naspat do zivota. Poskytli sme mu aspon lieky na utlmenie prejavov nezvratnej choroby a poskytli financnu pomoc na vydatnejsiu stravu. Bol dojaty. Okrem pani, ktora sa o neho stara, mnoho navstev vo svojej tmavej izbe iste nema.
Cele popoludnie v KISE nam robili spolocnost aj miestne deti. Kedze bola nedela, vsetky boli vyobliekane do sviatocneho… dievcata do farebnych saticiek, chlapci do usmudlanych malych oblekov… len nohy boli casto bose a zazrate od prachu. Jakub a Lukas im rozdavali detske pistalky a jojo hracky, cukriky a ine dobroty, ktore sme vyhrabali z nasich batohov. Deti su tu neskutocne skromne. Nezobru. Len ked zasusti papier, ci sa otvori zips, zbystria a na ich tvarach sa rozziari usmev a nadsenie. Vzdy slusne podakuju svahilskym „asante“. V KISE nas dokonca dojali tym, ze pred odchodom sa pytali, ci nam maju hracky vratit, aby si ich nahodou nenechali nepravom. Ked im date jablko, tak jeho stastny maly majitel z neho postupne odhryzuje kusky a rozdava ich svojim kamaratom. Su carovne. S radostou reaguju na nase pokusy zabavit ich…. ci uz spevom, tancom, hrami, alebo obycajnym fotenim…. velmi radi pozuju a predvadzaju sa. Nemozte ich nelubit.
Zajtra sa nasa pocetna skupina rozdeli. Pavla je uz od vcera v Hasambe, kde uci na dievcenskej strednej skole a citujem Michala: „je jako v bavlnce“. J Skupina piatich clenov pod vedenim doktora Rastiho Madara (Gabika, Jakub, Lukas, Rasti a ja) vyrazame zajtra na 9 dnovy okruh po okolitych mestach a osadách – ciel je jasny: liecit, liecit, liecit. Zvysok skupiny zostava este niekolko dni tu v Igogwe, Tomas a Martin su uz v Mahangu. Vsetci sme vo forme, az na nejake drobne prechladnutia, a tesime sa na vyzvy a radosti dalsich dni.
29.06.2011. Prvy raz v Afrike. Vita nas Dar es Salaam, najvacsie tanzanijske mesto s medzinarodnym letiskom, hoci to nie je hlavne mesto Tanzanie (tym je kupodivu menej znama Dodoma). S mojou cestovatelskou partackou, ucitelkou Pavlou, sme po 24 hodinach cesty uspesne doleteli az na africku zem. Viza on-arrival sme dostali udelene velmi promptne, stalo nas to len 50 USD a trosku trpezlivosti s chaosom, v ktorom colnici volali africky skomolene mena cestujucich k okienku bez akejkolvek hlavy a paty... system v tom proste nehladajte. Potom uz len vyzdvihnut cakajuce batoziny a vstupit do prijemnych podvecernych 25 stupnov pred letiskovou halou, kde na nas cakal Valencio, taxikar, ktory nas odviezol do hotela Samaria. Uroven hotelika predcila nase ocakavania, obzvlast v kontexte celeho mesta, ktore sme videli pocas cesty taxikom… jedna hlavna asfaltova cesta a z nej prasne a kameniste odbocky, hlinene domy, tehlove neomietnute chatrce, plechove strechy, ziadne dominanty, ziadne namestia, nazvy ulic tu snad ani neexistuju… skromny ale cisty hotel bol prijemnou oazou v tomto africkom zmatku, izba utulna …. malo to len jednu africku chybu krasy, a to, ze v celej stvrti bol celkom bezny celonocny vypadok elektrickeho prudu, takze celovka bola prva vec, ktora sa tahala z ruksaku a bola nasim vernym spolocnikom pri kazdom kroku, vratane sprchovania. Vitajte v Afrike! J Vyspali sme sa vyborne, hoci kratko, pretoze rano o siestej sme uz mali stretnutie s desatclennym zvyskom skupiny na autobusovej stanici Ubungo. Taxik nas s Pavlou vyhodil v rannej tme na opacnej strane stvorprudovej cesty pred niecim, co malo byt udajne nadrazie, a mlady taxikar nas nechal napospas poulicnemu krivajucemu „sprievodcovi“, ktory sa ponukol, ze nas, dve do daleka svietiace belosky, dovedie az k autobusu…. velke batohy na pleciach, tasticky s dokladmi pevne zovrete na hrudi, sme sa predierali davmi tlaciacich sa domorodcov, zufalo vykrikujuc naokolo nazov nasej autobusovej spolocnosti a ciel nasej cesty…. MBEYA. Nasli sme ich! Dvojmetrovy Lukas neomylne trcal v dave ciernych tvari a české „ahoj“ bola nasa zachrana. Sprievodca dostal baksis, nahadzali sme batohy do kufra a dvanasthodinova cesta napriec Tanzaniou sa mohla zacat. Pri prechode jednym z narodnych parkov sme zahliadli slony, zebry, zirafy a najma vsade krasnu a zelenu prirodu. Obcerstvit sa po ceste nebol problem, len co niekde autobus pribrzdil, dobehli k nemu desiatky obchodnikov nukajuc cez okienka napoje ci ovocie. Po zotmeni sme dorazili k MBEY, ktora sa nachadza 1700 metrov nad morom a odtial nas uz Mama Mku (sestra predstavena) dopravila dvomi autami do ciela cesty – mestecka Igogwe
 |
| nemocnice a sirotčinec v Igogwe |
. Tu sme stravili uplynule styri dni. Posobili sme v nemocnici, ktora je prepojena so sirotincom. Doktor Rasti Madar a jeho organizacia International Humanity priniesla z Europy mnozstvo liekov, ktore sa pouzivali pri kazdodennom ordinovani a bezplatnom osetrovani chudobnych pacientov, ktori si nemozu dovolit platit povinne poplatky za osetrenie.
 |
| pacient, sestra Flora, Gabča a Zuzka a léky - všichni v akci |
Jeho rukami, v spolupraci s domacim personalom, preslo denne okolo sto pacientov, ktori trpezlivo cakali dlhe hodiny v nemocnicnej cakarni. Ak bola cakaren plna, ordinovalo sa aj po zotmeni, popri vypadkoch prudu aj za pomoci „oblubenych“ celovych bateriek. Podvyzivenym detskym pacientom sme my dobrovolnici pripravovali detsku vyzivu, taktiez dovezenu z Ciech, ktora im mala dodat bielkoviny a nastartovat ich oslabeny organizmus, ktory v tunajsej ryzovej a kukuricnej strave nema sancu ziskat ziviny pre zdravy vyvoj. Medzi diagnozami v ordinacii sa objavovali okrem pacientov v tazkych stadiach HIV, tuberkulozy, malarie, podvyzivenych deti…. aj bezne problemy ako vysoky tlak, urazy, reuma, prechladnutia… riesili sa dokonca aj problemy s potenciou. J Kedze lieky dovezene z Europy sa minali zavratnym tempom, International Humanity zabezpecila z miestnych lekarni dodavku dalsich lieciv. Najchudobnejsi pacienti mali vdaka nam hradene nielen vstupne vysetrenie lekarom a lieky, ale aj pripadnu hospitalizaciu a naslednu liecbu. Boli nesmierne vdacni. Mnohi presli desiatky kilometrov pesi len aby tu mohli byt.
Okrem posobenia v Igogwe sme realizovali v nedelu aj jednodnovy vyjazd do nedalekého mestecka KISA, kde sme navstivili zakladnu skolu, ktorej ciastocnu prestavbu zastresila prave organizacia Bez mamy. Nasledovala nasteva miestneho dispenzara, kde doktor Rasti Madar opat osetril desiatky pacientov. Tentokrat boli najvyraznejsimi pripadmi pacienti s leprou, kedze v tejto oblasti v minulosti posobilo leprosarium a koncentracia pacientov s touto chorobou je v okoli stale vysoka. Za jednym leproznym pacientom sme sa vybrali aj priamo do jeho pribytku, pretoze uz nie je schopny akehokolvek presunu. Zije v tehlovej chatrci 4x4 metre, v tme, slepy, za zamrezovanymi oknami, v izbe na posteli, ktora sa stala jeho jedinym svetom, a choroba ho postupne zoziera. Hovoril vybornou anglictinou a zmienil sa, ze ked pred niekolkymi rokmi zacal pocitovat zdravotne problemy, myslel si, ze ho niekto uriekol. Kiez by sme vedeli carovat a vratit ho naspat do zivota. Poskytli sme mu aspon lieky na utlmenie prejavov nezvratnej choroby a poskytli financnu pomoc na vydatnejsiu stravu. Bol dojaty. Okrem pani, ktora sa o neho stara, mnoho navstev vo svojej tmavej izbe iste nema.
Cele popoludnie v KISE nam robili spolocnost aj miestne deti. Kedze bola nedela, vsetky boli vyobliekane do sviatocneho… dievcata do farebnych saticiek, chlapci do usmudlanych malych oblekov… len nohy boli casto bose a zazrate od prachu. Jakub a Lukas im rozdavali detske pistalky a jojo hracky, cukriky a ine dobroty, ktore sme vyhrabali z nasich batohov. Deti su tu neskutocne skromne. Nezobru. Len ked zasusti papier, ci sa otvori zips, zbystria a na ich tvarach sa rozziari usmev a nadsenie. Vzdy slusne podakuju svahilskym „asante“. V KISE nas dokonca dojali tym, ze pred odchodom sa pytali, ci nam maju hracky vratit, aby si ich nahodou nenechali nepravom. Ked im date jablko, tak jeho stastny maly majitel z neho postupne odhryzuje kusky a rozdava ich svojim kamaratom. Su carovne. S radostou reaguju na nase pokusy zabavit ich…. ci uz spevom, tancom, hrami, alebo obycajnym fotenim…. velmi radi pozuju a predvadzaju sa. Nemozte ich nelubit.
 |
| Maria a Loveness |
Zajtra sa nasa pocetna skupina rozdeli. Pavla je uz od vcera v Hasambe, kde uci na dievcenskej strednej skole a citujem Michala: „je jako v bavlnce“. J Skupina piatich clenov pod vedenim doktora Rastiho Madara (Gabika, Jakub, Lukas, Rasti a ja) vyrazame zajtra na 9 dnovy okruh po okolitych mestach a osadách – ciel je jasny: liecit, liecit, liecit. Zvysok skupiny zostava este niekolko dni tu v Igogwe, Tomas a Martin su uz v Mahangu. Vsetci sme vo forme, az na nejake drobne prechladnutia, a tesime sa na vyzvy a radosti dalsich dni.
Igogwe - Lukáš
Lukaš:
Moje první dojmy ze zdejšího života lidí byli rozpačité. Zarážející pro mne bylo když jsme čekali na autobus v Daru, tak každý druhý na ulici něco prodává (jídlo, hodinky, kapesníky ,brýle ,atd.).
Ale nyní si myslim ze jsem se do toho už zacal vzivat.
Včera 3.7. v Neděli jsme byli na nědělní mši ve zdejším kostele a byl jsem z toho dojatý az uplně na měkko. Zdá se mi že tady je to úplně jiná zaležitost než u nás v České republice , v českých kostelech bývá taková pochmurná náladaa příde mi to nezáživné, ale to co jsem zažil tu se nedá tak lehce popsat.Lidé si na sebe oblečou slavnostní kroje a je to úplně odlišné od české mše, lidé zpívají chorály a tancují u toho, před farařem bli děti oblečené také v krojích a tancovali do afrických rytmů chorálů, bylo to pro mne velmi dojemné a strašně se mi to líbilo. Na konci mše byla sbírka a každý v kostele bez vyjímky přispěl.
Dnes je 4. den(pondělí) našeho pobytu v Igogwe a zdá se mi že tu je dnes práce až nad hlavu . Rasti se sestrami a s nákým novým zdejším doktorem ordinují o 106 a stejnak pořád před nemocnicí a v čekárně čekají davy nemocnych lidí. Snažíme se pomoct kde se dá, chodíme mezi čekající lidi rozléváme vodu, aby nebyli dehidratovaní, pro malé děti které jsou podviživené vařímé výživnou kašičku
Moje první dojmy ze zdejšího života lidí byli rozpačité. Zarážející pro mne bylo když jsme čekali na autobus v Daru, tak každý druhý na ulici něco prodává (jídlo, hodinky, kapesníky ,brýle ,atd.).
Ale nyní si myslim ze jsem se do toho už zacal vzivat.
Včera 3.7. v Neděli jsme byli na nědělní mši ve zdejším kostele a byl jsem z toho dojatý az uplně na měkko. Zdá se mi že tady je to úplně jiná zaležitost než u nás v České republice , v českých kostelech bývá taková pochmurná náladaa příde mi to nezáživné, ale to co jsem zažil tu se nedá tak lehce popsat.Lidé si na sebe oblečou slavnostní kroje a je to úplně odlišné od české mše, lidé zpívají chorály a tancují u toho, před farařem bli děti oblečené také v krojích a tancovali do afrických rytmů chorálů, bylo to pro mne velmi dojemné a strašně se mi to líbilo. Na konci mše byla sbírka a každý v kostele bez vyjímky přispěl.
Dnes je 4. den(pondělí) našeho pobytu v Igogwe a zdá se mi že tu je dnes práce až nad hlavu . Rasti se sestrami a s nákým novým zdejším doktorem ordinují o 106 a stejnak pořád před nemocnicí a v čekárně čekají davy nemocnych lidí. Snažíme se pomoct kde se dá, chodíme mezi čekající lidi rozléváme vodu, aby nebyli dehidratovaní, pro malé děti které jsou podviživené vařímé výživnou kašičku
sobota 2. července 2011
Cesta na misto. Nemocnice a sirotcinec v Igogwe
Gabriela:
první dojmy z cesty: Turkish airlines dobře vaří a tyy jo, kde jsou plastové příbory:) Další, už z Afriky, byly silnější. Na letišti v Daru byl vzduch jak v prádleně, celníci měli spoustu času na vyřízení našich víz a vrácení našich pasů, tak jsme byli trochu stresovaní a čekali, jestli celý pobyt nestrávíme na celnici:) Všechno ale zlepšila jízda busem z Daru, konečně jsme se trochu vyspali,i když to to pěkně drkotalo. V buse hrála africká popová hudba, dokonce ji pouštěli na tv i s videoklipy:) Cesta do Igogwe trvala asi 14hodin, tak jsme měli dost času na kochání se africkou přírodou. Část cesty vedla přes národní park, slibovali, že uvidíme africkou zvěř a fakt že jo, ale pan řidič jel tak rychle, že jsme jen těžko stíhali rozpoznávat, o jakou zvěř se jedná. Ale žirafu jsme stihli:)
Myslela jsem, že v Africe platí klídeček, pohoda, hakuna matata, že je na vše času dost, ale pan řidič mě vyvedl z omylu. čůrací pauzy byly tak krátké, že hned po tom, co jsme vylezli z busu, začal troubit, že už se zase nastupuje a jedem:) Ale nejspíš jen výjimka potvrzuje pravidlo.
První večer v Igogwe nás sestry uvítali úžasnou hostinou, tak jsme se nadlábli rýže, výborné arašídové polívky, zelí, brambor, masa a dalších dobrot.
Další den, tj.v pátek, jsme začali pracovat (hned po vydatné snídani), třídili jsme léky a chystali ordinaci pro sobotní den oteřených dveří pro chudé nemocné pacienty z celého okolí. Pak nás čekala milá "práce" s dětmi v sirotčinci. Jsou to vděční drobečci, hráli jsme si s nimi a pomáhali je krmit. někteří jsou pěkní lumpíci a zkouší,co si můžou dovolit, no je s nimi legrace:)
Dnes už je sobota a Rasti se setrami mají práce nad hlavu. Čekárna je plná a neustále přichází noví pacienti a čekají, až na ně přijde řada a doktor jim uleví od nemoci. Vypadá to, že Rasti a jeho tým bude mít dlouhý a náročný den... My pomáháme, kde se dá, vaříme výživnou kaši pro děti (my jsme ji zkoušeli a mňam mňam), ale moc úspěch to tady v Igogwe nemá.. Někteří kaši vrátili s otázkou: dont you have chocolate (nemate čokoladu)? :)) Taky bychom si dali:)
Michal
Rad bych pro tuto chvili dodal, ze jsme tedy vsichni dojeli v poradku na misto. Jsme zdravi, najezeni. Hodne z nas i stastnych z uzitecnych aktivit. Prace se nam dari a vse jde zatim podle planu. Snad s vyjimkou baliku, ktere jsme posilali letecky. Bohuzel se opet zasekly na celnici, takze budou mit velke zpozdeni.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)