Zaverecne dni v Igogwe od Gabky , 11.08.2011

Posledních pár dní v Igogwe jsme se s Máriou snažily pracovat co nejefektivněji, jelikož nás čekala pořád spousta práce a času už nebylo na zbyt. Během těch několika posledních dní jsme vytvořily dokument s připomínkami a doporučeními pro sirotčinec, který jsme probraly na společném mítinku poslední den v Igogwe s vedením nemocnice a sirotčince. Zpočátku, ještě před mítinkem, jsme byly docela skeptické, bály jsme se, že naše připomínky vyvolají negativní reakce, nebo že nikoho nebudou zajímat a akceptovat, ale opak byl pravdou a my jsme byly hrozně potěšené. Všechna naše doporučení byla vyslyšena, řádně prodiskutována s vedoucími pracovnicemi sirotčince účetními, kteří se setkání také účastnily a pan Kalindu (ředitel nemocnice) nám slíbil, že se postará o to, aby se všechny body dokumentu dodržovaly. Několikrát byl velmi překvapen až zaskočen z věcí, o nichž jsme si myslely, že ví a že jsou pro místní asi přijatelné, ale nám se vůbec nelíbí (např. způsob, jakým většina pečovatelek přenáší děti – za jednu ruku jako nějaké zvíře, div jim nevykloubily rameno, nebo fakt, že dětem stříhají nehty snad jednou za uherský rok – takže je mají hrozně dlouhé a mohou si s nimi ublížit). Už vůbec jsme nečekaly, že by nám za to, že někomu kecáme do práce, bude někdo děkovat a ono to tak bylo. Byli nám hrozně vděční, že jsme si daly práci s vypracováním dokumentu a celkově nám moc děkovali za práci v sirotčinci. Líbilo se jim, že naše návrhy a připomínky jsou vesměs věci, které nejsou finančně náročné, tudíž se dají relativně snadno zařídit.

Abyste byli v obraze, co bylo v dokumentu, zde je krátké shrnutí nejdůležitějších připomínek a doporučení:

Každý den by měly pečovatelky dbát na to, aby děti měly na nohou ponožky a tenisky. Chodí totiž po areálu sirotčince, kde jsou betonové podlahy a tráva na zahradě, bosky a většina z nich má nepřetržitou rýmu a kašel, na což se nabalují další zdravotní komplikace. Tenisky i ponožky jsme nakoupili z peněz z Máriiny sbírky a peněz Kuby Hoďánka (40 párů ponožek a 13 párů tenisek – boty pouze pro větší děti, které už umí chodit). Dále jsme z těchto peněz koupili ještě pět souprav a 10 čepic – do nepříznivého počasí, které v Igogwe často bývá – vesnička se nachází ve vyšší nadmořské výšce, takže často prší a rána a večery jsou v tomto období chladné.
Děti jsou na tom zdravotně často velmi špatně, některé z nich jsou bohužel i HIV pozitivní (jak už jsme psali v posledním příspěvku), jsou zde případy tuberkulózy, díky nevyvážené stravě bez nedostatku vitamínů a minerálů a dalším faktorům (např. fakt, že děti jsou nedostatečně oblečeny v chladném počasí) mají slabý imunitní systém a jsou náchylné k dalším chorobám. Z peněz, které nám tady nechal Kuba Hoďánek, jsme proto nakoupily 24 lahviček multivitaminového sirupu a 24 lahviček nosních kapek. Našim požadavkem bylo, aby pracovnice sirotčince podle předepsaného rozpisu tento sirup a kapky (podle potřeby) dětem dávaly. Mária, z peněz, které vybrala ještě doma na Slovensku, nechala řediteli nemocnice dalších 100 euro na zakoupení dalších vitaminových sirupů (za tyto peníze se nakoupí ještě asi 200 lahviček sirupu).
Dodržování pitného režimu dětí, který je často přehlížen kvůli zaneprázdněnosti pečovatelek.
Pokaždé, když bude mít dítě jakýkoli zdravotní problém, pečovatelka o tom musí informovat lékaře. Toto by mělo v sirotčinci fungovat, ale bohužel tomu tak není. Za tu dobu, co jsme v sirotčinci vypomáhaly, jsme na zdravotní problémy dětí poukazovaly jen my (např. Majaliwa a Nelson – po rentgenu byla diagnostikována tuberkulóza, Joseph měl na nožičce vyrážku a puchýře – dostal léky a mast, přehlížené opruzené zadečky). Pečovatelky jejich zdravotní stav přehlížejí, není to z důvodu neznalosti, také nejsme zdravotnice, ale silný kašel, deformaci hrudníku, či vyrážku a teplotu, pozná každý.
Dohlédnout na zlepšení chování pečovatelek sirotčince k dětem. Některé z nich se chovají k dětem jako k nepotřebným věcem, např. zmiňované přenášení dětí za jednu ruku, styl, jakým děti krmí – jak bagrovou lžící, dokud není miska kaše prázdná. Jako možnou motivaci, jsme vybraly sedm nejlepších pracovnic a ocenily jejich práci drobným dárkem, což ocenil i pan ředitel a celý tým (naše hodnocení použije jako základ pro vyhlášení zaměstnance roku 2011).
Jak jsme již avizovali, větší děti už jsou dostatečně staré na to, aby si čistily zuby. Našim požadavkem tedy je, aby se v tomto návyku pokračovalo i v budoucnu, děti pořád potřebují, aby je někdo vedl, i když už se zlepšují v praktikách čistění.
Nejmenší děti z pokoje 1 a 6, což jsou kojenci, leží celý den v postýlce. Navrhly jsme, aby děti pravidelně (v hezkém počasí) vynášely pečovatelky ven na čerstvý vzduch a sluníčko – ze zdravotních důvodů a také aby pořád nekoukaly jen do zdi.
Návrh přijetí pedagogického pracovníka, který by se dětem věnoval – učil je mluvit, kreslit, hrál si s nimi, atd. Pečovatelky jsou zaneprázdněné uklízením, převlíkáním, vařením, praním a na hraní s dětmi jim nezbývá čas. Děti jsou na svůj věk zaostalé a potřebují někoho, kdo by se jim věnoval.
Návrh na vytvoření příručky pro zaměstnance, která by obsahovala všechny důležité informace, popis práce, dodržování pravidel, pracovní řád apod.

Naší další iniciativou bylo, aby Felix (nejstarší chlapec ze sirotčince) začal chodit do školky, nebo školy. Jsou mu asi čtyři roky a není schopný mluvit, velmi zaostává za dětmi stejného věku. I přesto že skoro nemluví, jsme za dobu, co jsme v sirotčinci působili, zjistili, že je velmi bystrý, jen potřebuje někoho, kdo by se mu věnoval. Nakonec to dopadlo tak, že bude Felix navštěvovat místní základní školu na zkušební dobu tří měsíců, za kterou jsme zaplatily 114 tisíc šilinků (podle propočtů nákladů ředitele školy). Škola pro Felixe se zaplatila z peněz z Máriiny sbírky a Jakubových peněz. Sestra Anusiatha, která učí v místní základní škole, se bude Felixovy po škole věnovat, učit se s ním – část z této platby bude použita na zaplacení práce této sestry. Pak, po skončení Felixovy zkušební doby v této škole, začne chodit do základní školy v Kise, kam chodí i sirotci Evaristo a Joyce. Po našem návratu budeme pro Felixe hledat sponzora, který by pokryl jeho náklady na studium (pravděpodobně Lukáš a Pavla).

Na závěr, při odjezdu do Mahanga nám sestra Consolatha, která nás doprovázela, oznámila, že se sestry rozhodly, že Felixe vezmou ze sirotčince a bude bydlet s nimi a dalšími sirotky. Měly jsme z toho velkou radost. Felix bude bydlet s Loveness, Joyce a Evaristem, což jsou sirotci podporováni skrze Bez mámy.

Odjezd z Igogwe byl velmi smutný, hlavně loučení s dětmi. Budou nám ti drobečci moc chybět. Celkově loučení se sestrami, ředitelem a dalšími našimi novými přáteli bylo smutné. Kdo ví, jestli se s nimi ještě někdy uvidíme.