Gabriela (alias KarelJ): Jezdit po místních komunikacích je pro bělochy úžasně zábavný zážitek. Připadáte si jak na kolotočích a přitom jedete po silnici první třídy. Za vámi prachový oblak, v autě prachový oblak a to samé v puse a po celém těle… připadám si trochu jako opuštěný nábytek na půdě s pořádnou vrstvou prachuJ a z vlasů mám jeden velký dred.
Dost legrace, teď k důležitým událostem… Naše skupina se rozdělila ‚pokud nepočítám odjezd Toma a Martina do Mahanga hned během prvních dní a Pavlu, která odjela do Hassamby, v úterý. Jedna skupinka, tzn. Michal, Miška, Gabča a Zuzka zůstali ještě na pár dní v Igogwe, aby pomáhali v sirotčinci a Rasti, Maria, Kuba, Lukáš a já jsme se vydali na cestu po dispenzářích, kde Rasti léčí a bude léčit chudé nemocné lidi zdarma.
Až na této cestě jsem pocítila skutečnou Afriku… Zatím si nás akorát krásně hýčkalo zelené horské Igogwe se záchodem a vanou. Jak už psal Lukáš, včerejší den byl tak silně emotivní, že to asi nezvládnu slovy popsat. Byli jsme navštívit pacienta s AIDS, který je na tom velmi špatně. Má ženu a dvě děti a už bohužel není schopný práce. Děti jsou podvyživené, byl to velmi smutný pohled… Celá vesnice na tom je velmi špatně, krajina je zde nehostinná, horká a suchá v tomto období. Jen si představte tu situaci: stojíte na dvorku chudobného domku se střechou co tak tak drží, všude kolem vás stojí zvědavé hladové děti a vy nevíte, jak se chovat, chcete pomoct a jen tupě zíráte, protože nevíte, jak jim pomoci… Do toho se přes dvorek přebelhá vyhublý pes, podíváte se na rodinu toho nemocného pána a snažíte se zadržet slzy, které se vám derou ven…
Pak nás pan Ferdinand pozval k sobě domů a ukázal nám, v jak nuzných podmínkách žijí. Hliněné podlahy, skoro žádný nábytek, tma… Po shlédnutí jejich domova a zvážení závažnosti situace, dostala rodina nemalý příspěvek na živobytí od International Humanity. Každý šilink navíc se zde počítá, každý šilink pomáhá přežít další den... Pro nás směšné ceny za jídlo, jsou pro místní chudé nepředstavitelně vysoké… Pro ukázku: koupili jsme si 8 menších banánů za 400 šilinků, což jsou v přepočtu asi 4Kč…
Pak nám pan Ferdinand řekl, že by jeho syn chtěl studovat střední školu, ale že si nemohou dovolit platit za studium, které činí ročně 500 USD a stalo se něco, co mě absolutně dojalo a odzbrojilo... Kuba se v momentě rozhodl, že tomu chlapci dané školné zaplatí. To neznamená jen, že se ten klučina vzdělá, tím dal Kuba šanci celé rodině na lepší a kvalitnější život, kdy bude syn schopen zajistit svou rodinu díky vzdělání, tedy díky Kubovi, díky jeho laskavosti. Ani si nedokážete představit, jak těžké bylo nebrečet, takže se mi přes zaprášené tváře začaly kutálet slzy dojetí a nehodlaly přestat… A nebyla jsem jediná. A vděk těchto lidí, ten nezná hranic. Děkují vám, klaní se, chtějí vás objímat… Vidíte tu upřímnou radost a úlevu v očích… Není hezčí pohled než na šťastného člověka….
No a když jsem konečně přestala brečet, řekl Rasti Kubovi: Tak a teď může jeho tatínek s klidem umřít… A já bulela znovu…
Pak jsme navštívili rodinu sestry Flory, která bydlí ve stejné vesnici jako rodina pana Ferdinanda. Flořina maminka je vážně nemocná a Rasti slíbil, že po příjezdu do Čech prokonzultuje její zdravotní stav s odborníky a nasadí vhodné léky. A přišli další slzy dojetí… Začalo se stmívat, tak jsme museli jít, protože cesty jsou zde za tmy velmi nebezpečné. Snad všechny děti z vesnice nás šli doprovodit k autu, rozloučili jsme se, nasedli do jeepu a vstřebávali dojemné zážitky zároveň s vrstvami prachu z cesty do Mshewe.
Mshewe je kouzelné místo, přesně takhle si představuji Afriku… Hory, vysoká tráva, kávovníky, slunce… A v té krajině stojí dispenzář a dům, ve kterém žijí sestry a jejich učenky. Je to spíše farma, vše si zde pěstují a jsou soběstační.
Žádné komentáře:
Okomentovat