Lukáš:
Den před odjezdem IH z Igogwe, pro nás místní připravili na večer rozlučkovou party. Party začala velkou hostinou na způsob švédského stolování. Jídlo bylo velmi dobré a vydatné jako vždy, po večeři pro nás měli připravenou hudbu k tancování. Velmi jsem si tuto část užil, protože je to velmi pěkný pohled pozorovat jejich taneční umění. Během tancování se místní najednou vytratili z místnosti a pár minutek na to se zase začali vracet houpavými pohyby do rytmu hudby s dárky pro každého z nás. Děvčata dostali místní šaty a chlapi dostali košile s výšivkami až na mě, na mě asi nemohli sehnat správnou velikost a tak jsem dostal luxusní košili, která je vhodná do kostela a na takovéto kulturní akce. Po převzetí dárečku a krátkém tancovaní se jistá většina lékařů a sester od nás odpojila a šli si odpočinout a spát, aby byli další den čilí. Další den ráno se IH muselo co nejrychleji sbalit a vydat se na cestu do dalšího města kde se pan Kalindu, ředitel nemocnice Igogwe, musel zúčastnit našeho sněmu. Po příjezdu do Mwambani jsme byli přivítáni tamními sestrami s obědem. Po obědě nás sestra Flora provedla po městě a tamější nemocnici. Když skončil nějaký ten zdravotnický sněm, vrátili jsme se nazpět, kde nás sestry přivítali. Před tím, než jsme se vydali dál, tak nám sestry uvařili ještě takovou brzkou večeři. Po večeři jsme se rozloučili se sestrami a znovu nastoupili do jeepu a vydali se na cestu do Mshewe. Cestou na naše další stanovisko jsme se zastavili ve vesnici, kde bydlí jeden z pacientů nemocnice Igogwe. Tato chvíle byla pro mne zatím nejvíce emotivní za celou dobu, co jsem v Africe. Tento pacient je HIV pozitivní, má 2 malé děti a manželku a nemá šanci jak se o ně postarat. Když jsem přišli k jeho baráčku pozorovala nás snad celá vesnice. Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik malých podvyživených dětí. Bylo to pro mne velmi těžké. Ale co mě ještě víc dostalo a přímo rozplakalo , že se Kuba úplně spontánně nabídl tomu pacientovi, otci dvou dětí, že tomu staršímu zaplatí školné po dobu toho¨, co bude chodit do školy, že to bude platit. Po této citlivé chvilce jsme se šli podívat za rodiči sestry Flory, kteří bydlí v té samé vesnici. Toto setkaní bylo pro mne taktéž těžké, protože máma sestry Flory má Parkinsonovu nemoc. To bylo na mě už moc, po tom emotivním záchvatu z toho, co Kuba udělal a pak ještě tohle. Nebylo pro mne možné vyjít z jejich domu bez pláče. Po návstěvě jsme se znovu vrátili k jeepu a už nás jen čekala cesta do Mshewe ,kde zítra Rasti bude ordinovat s pomocí tamních sester a nás. Cesta byla velmi dobrodružná, protože už byla tma, skoro nic nebylo vidět, jen prach, který se vířil za jedoucím jeepem, krásná obloha plná svítících hvězd. Asi po dvou hodinách jsme konečně přijeli na místo určené. Zde jsme byli přivítáni s náručí dokořán sester. Vyložili jsme si batožiny a léky a hned jsme se ubytovali. Poté musela následovat sprcha, která byla taktéž v celku dobrodružná, páč tu není žádná tekoucí voda, museli jsme se umyt z vody, která je v kýblech a to bud studena nebo horká. Pote co se každý z nás vysprchoval, jsme byli pozváni k večeři, kde nás sestry přivítali rituálním tancem do kterého jsme se po chvilce zapojili :o) . Po krátkém seznamování jsme se přesunuli ke stolu, kde sestry provedli motlitbu a pak jsme se pustili do jídla. Poprvé jsme zde ochutnal kaši Ugali, je to kase bez žádné ale vůbec žádné chuti. Připadalo mi jako kdyby sem nic nejedl, ale kdybych toho snědl více tak mě to určitě zasytí. Po večeři jsme šli spát. Po tomto dnu jsem padl do postele jako mrtvola a usnul během okamžiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat