Sirotčinec v Igogwe ze zkušenějšího pohledu nás holek :-) :
 |
| zkušenější holky a miminka |
Dohromady je tam 32 dětiček, Nejmenších kojenců je 9, akorát my jsme k nim nechodily, jelikož nejsou zvyklé na "bledé tváře". Ostatních dětí do 1 roku bylo 13, a nad 1 rok jich bylo 10. Na jedné směně (celý den) tam bylo zhruba 5 až 7 pracovnic. Ty si mezi sebe dělily tyto práce: V 5:00 vaření 15 l kaše, 8: 00 probouzení dětí, koupání,přebalení, modlitba. 9.00 krmení dětí. 9:30 - 11:00 starší kojenci leží na koberci v jedné místnosti, starší děti se bezprizorně dle svých pohybových schopností pohybovaly po celém sirotčinci (Felix zahaněl kury, Daimoni zametal, Maria vytírala podlahu vlastním břichem, Saimoni vytíral hadrou, Devota okusovala beton, Martha olizovala zdi, Lenatus se coural po kuchyni, jen Agy byste našli tam, kde ste ji naposled nechali).
11:00 oběd - Děti nad jeden rok se krmily samy, starší kojenci, kteří jakžtakž dokázali sedět, se učily jíst také sami; mladší kojenci byli krmeni ošetřovatelkama, poté co svépomocí vypili deci mléka z kojenecké lahve. Po obědě probíhalo manufakturní přebalování a děti šly spát. 14:00 probouzejí se starší děti, jdou na kakoč. 15:00 probouzejí se mladší děti, přebalování, svačina (ovoce). Od 15:30 volná zábava. 17:00 večeře, přebalování, kakoč a spánek. Přes noc jsou na stráží pouze dvě pracovnice,
Snažili jsme se pomáhat u krmení a přebalování, ale naše hlavní činnost spočívala ve věnování se dětem.
 |
| Miška |
Snažili jsme se s nimi hrát, mazlili jsme se s nimi, chtěli jsme je rozesmát, dělali jsme s nima první krůčky, snažili jsme se je naučit paci paci a opakovali jsme před nimi několik svahilských slůvek. Jejich vděčnost za náš věnovaný čas nelze ani slovy popsat. Když jsme do sirotčince přicházeli, běželi nám naproti, když jsme odcházeli, tak spustili nářek. Je zajímavé, že kolik péče má 1 dítě v Česku, tolik nemají ani všechny děti dohromady tady. Proto nemusíme ani psát jak těžce jsme se s "našima dětičkama" loučily, ani bez slz se to neobešlo.
Cestování do Mahanga:
Prvním zážitkem cesty byl výstup z minibusu a čekání na daladala. Nejpve nás chtěli nacpat do přecpaného daladala se slovy "not full not full". Největším zážitkem ale bylo cestování na motorce neboli piki piki.Na jedné piky piki jel Michal s řidičem a 3 zavazadly, na druhé řidič,Miška,Tom a krosna a na třetí řidič, Zuza, kytara, Gabča, krosna.
Když jsme dorazili do Mahanga, byla už tma. Přivítali nás řeholní sestřičky a sirotci. A tak nám začala ta pravá Afrika: všude samá step, skoro žádná voda, suchý záchodek, ale přátelští lidé, krásná krajina a celková atmosféra, která se nedá popsat slovy.
Nedělní dopoledne jsme strávili v místním kostele. Jelikož trvalo než se všichni sešli ke společné katechezi, mezitím jsme zpívali s kytarou. Po třech kázáních v jedné katechezi jsme byli pozváni k jednomu místnímu věřícímu, kde se sešli snad všichni z kostela.Ikdyž sami mají nedostatek, jejich pohostinnost byla velkolepá. Odpoledne jsme si šli prohlídnout stavbu sirotčince. V noci přijel Rasti se svojí skupinou. Dnes v pondělí nám místní lidé připravili slavnost, čímž nám chtěli poděkovat za pomoc nás všech. Krásně zpívali a tancovali a zapojili nás mezi sebe. Byl to hezký zážitek. (Zuza a Gabča)
Žádné komentáře:
Okomentovat